Jednoho dne v koupelně na sobě nahý důchodce pan Samec zaregistroval jistý mužný úkaz, který ho samotného překvapil. Rychle se osušil, trochu navoněl, a jak ho pánbůh stvořil, tak vkročil hrdě do pokoje.
Je pravda, že inspirace k tomuto téměř zapomenutému jevu spočívala ve vzpomínce na dnešní procházku se psem Lumpíkem ve Stromovce. Na tenisových kurtech tam probíhal dívčí turnaj a laňky v krátkých sukýnkách, jemně opocené jako orosené kapky na lístcích růží /pan Samec jako student psával verše/ přitahovaly pohledy nejen jeho, ale i Lumpíka.
Paní Samcová, bývalá účetní, u počítače s brýlemi na nose zpracovávala jako přivýdělek k penzi hromadu daňových přiznání, Lumpík ležel u jejích nohou a spokojeně chrupal; ve snu mu taky možná vířily ty krátké sukýnky.
Pan Samec přistoupil zezadu k paní Samcové a čekal, až si ho všimne s tím jeho náhlým zázrakem.
„Dáš si kafe?“ zeptala se s pohledem na display, kde se hemžily - pro pana Samce aspoň – protivní mravenci čísel.
Když nedostala odpověď, obrátila se a leknutím vyjekla. „Co blázníš, Eduarde?“ Lumpík taky zvednul hlavu. Paní Samcová přísně dodala: „Co tě to popadlo, po těch letech?“
„Chtěl jsem tě překvapit, Kačenko,“ pronesl zklamaně pan Samec a zakryl si ohanbí dlaněmi.
„Kozle stará!“ napomenula ho paní Samcová. „Zapomněl jsi, že máš kardiostimulátor?“
„No a co?“ řekl odbojně pan Samec. „Kromě práce se sbíječkou se s tím přece může všecko.“
Paní Samcová byla neoblomná: „Teď s tebou o tom nebudu diskutovat, Edo, musím to dopočítat. Já na rozdíl od tebe pracuju!“ dodala ještě kousavě. „A vynes ty odpadky! Teda, až se proboha oblíkneš…“
Pan Samec se otočil a zklamaně odcházel. Paní Samcové, když viděla jeho dva nahé kmínky, hubené jako když vrána sepne paty, se ho zželelo a pronesla za ním smířlivě:
„Já ti pak udělám něco k večeři.“
Pan Samec se sešel na pivu se svým starým kamarádem z vojny, psychologem ve výslužbě, doktorem Pachlopníkem. Ten mu řekl, aby byl v první řadě rád, že je funkční, že on, Pachlopník, to bohužel kvůli nemoci musel dávno zabalit. Naštěstí je vdovec.
Ale jinak, odborně poučoval přítele, je prokázáno, že aktivní sexuální život v pokročilém věku udržuje, ne-li dokonce zlepšuje stav poznávacích i exekutivních funkcí mozku. Oddaluje hrozbu demence a vůbec prodlužuje život.
Doktor Pachlopník se prý setkal i s devadesátiletým nadsamcem s takovým sexuálním apetitem, že před ním prchaly babičky i mladé pečovatelky v domově důchodců.
„No jo,“ namítl smutně pan Samec, „ale Jiřina nějak nemá pochopení…“
„U vás, u Samců“, pravil Pachlopník, „je klasický problém v tom, že dlouhodobé stereotypní soužití proměnilo váše manželství spíš v jakési sourozenectví a instituci převážně ekonomického rázu. Zaplaťpánbu aspoň za to. Ale co se týká sexu, ne-li dokonce nějakých vášní, to přirozeně po letech vyšumí.“
„A co teda s tím…vlastně s ním, Toníku?“ namítne pan Samec.
„Ty, Edo, místo aby ses pokusil o pozvolný, něžný rozjezd,“ napomíná kamaráda dr. Pachlopník, „jsi na manželku nastoupil jak barbar Conan. Ale žena i po letech, nebo právě proto, touží po jemném přístupu, citlivém porušení stereotypu, troše romantiky, milém překvapení, zkrátka, aby ten starý, zaprášený vlak manželství vyjel ze zajetých kolejí…“
O což se pan Samec tedy pokusil. Přinesl domů krabici chlebíčků a lahůdek, víno a ženě velikou kytici. Ona napřed reptala, že nechápe důvod takového utrácení, ale pan Samec to vysvětlil tím, že si přeci taky jednou můžou udělat hezký, romantický večer, ne? Bez těch otravných faktur.
Paní Samcová tedy odložila brýle a pracovní župan a šla se převléknout do slušivých šatů. Pan Samec prostřel stůl a zapálil svíčky.
Hodovali, popíjeli, pouštěli si ABBU, oblíbenou to skupinu jejich vrstevníka, pána z Hradu, ale na rozdíl od tohoto si dokonce mohli ještě i zatančit.
Příjemný večer, nad kterým se vznášela svatozář poradce doktora Pachlopníka, vyvrcholil v manželčině ložnici /manželé už léta spali odděleně/, protivně žárlivě poštěkávající Lumpík zavřen raději do předsíně, světlo decentně zhasnuto.
Jenomže se přihodil malér: pan Samec coby chlap v pelíšku zklamal. Koupelnový zázrak ne a ne se zopakovat.
Po veškerém možném snažení se Samcovi vrátili do obýváku, Lumpík vypuštěn z předsíně a paní Samcová si se zklamaným povzdechem oblékla pracovní župan, uvařila kafe, nasadila brýle a vrátila se k fakturám.
Pan Samec seděl zahanbeně v křesle a tupě zíral na televizní obrazovku se staženým zvukem. Běžel tam nějaký sportovní sestřih. K jeho příjemnému překvapení se objevily také mladé tenistky, jako tehdy v areálu ve Stromovce. Pobíhaly po kurtech v krátkých sukýnkách a vzrušujícně si zastrkávaly míčky za okraje kalhotek.
Panu Samcovi málem vypadly oči z důlků a náhle znovu pocítil onu ztracenou mužnou sílu.
Po chvíli se otočil na paní Samcovou a řekl tenkým, prosebným hláskem:
„Jiřinko…co kdybysme tomu ještě dali šanci…“
Paní Samcová na muže překvapeně pohlédla zpoza brýlí.
Lumpík vše pozorně registroval.
Psím instinktem vytušil, co nejspíš bude následovat, a dobrovolně se zas odebral do svého vyhnanství v předsíni…
