Podívat se na sebe do zrcadla

Lidé se mě ptají, proč se na Barrandově, zvaném kdysi „továrna na sny“, už netočí české filmy. Je to prosté jak facka – tato světově uznávaná chlouba filmového průmyslu se napřed zprivatizovala, posléze rozprodala a rozkradla. Co si nedovolili Němci, to hravě dokázali neokapitalističtí dravci. 

Každý ví, že film se natáčí nejen v exteriéru, ale i v interiérech. Dřív nebyl problém, aby vám šikovní barrandovští řemeslníci, kteří postupně vymírají, postavili dekoraci bytu tak, že iluze reality byla dokonalá, nikoli papundeklová, jako třeba v seriálech na Nově, kde čekáte, že s bouchnutím dveří spadne na herce stěna pokoje. Ačkoli na tom nezáleží, tam je to založené na duchaplných dialozích, pod dohledem „citlivých“ rumunských majitelů, donedávna pasoucích na úbočích Karpat kozy.

Současný režisér s architektem jsou nuceni hledat byty v reálu, tedy obcházet vytypované domácnosti lidí, ochotných pustit filmařské dinosaury do soukromí. Nejhorší je to s příbytky zazobaných Čechů, kteří tyto často vybudovali pomocí bůhvíjakých peněz – napadlo mě, že v těchto sídlech by na stěnách místo Kupků a Šímů měly správně viset třeba obrázky gripenů, pandurů a tak.

V poslední době jsme navštívili několik luxusních vil, kde nám lezly oči z důlků. Kromě vzácných obrazů na zdech a starožitností (kam se hrabe zámek Opočno!), jsme uhlídali i zlaté kohoutky v koupelně, jako v rezidencích hollywoodských magnátů. Majitelé, pokud jsou ochotni tato království zapůjčit, to nedělají přirozeně kvůli finanční odměně, ale buď že se chtějí chlubit, nebo se nudí, ve výjimečných případech mají rádi, na rozdíl třeba od našeho pana prezidenta, český film.

Octli jsme se v procovské vile v byzantském putinovském stylu, mezi egyptskými sochami (nechyběly ovšem kýče profesora Knížáka), před obří knihovnou, jejíž nečtený obsah byl zřejmě kupován na metry. Majitelka vytáhla jednu z knih, uvnitř dutou, jakoby vykousanou. „Éto sdělal naš lemur – opička,“ pravila dáma, „ona óčeň ráda kušájet knígy!“ A ukázala za zrcadlo, odkud na nás opravdu výsměšně zíraly kulaté oči exotické opičky. Palác, jak jsme se pak dozvěděli, patří ruské mafii, která mimo jiné prodává párky na Václaváku.

Ruští bratři nás nakonec na natáčení nepustili, a tak jsme dostali tip na horní patro domu na Janáčkově nábřeží, byt jako obrovské prosklené akvárium, vznášející se nad Prahou, s bazénem, s atypickými okny (kde jste byli, neúplatní památkáři?), sídlo hodné Toma Cruise. „Kde jste k tomu přišel?“zeptal jsem se odvážně záhadného majitele. „Musíte být ve správný čas na správném místě,“ usmál se. Pravil, že sledoval moje filmy a rozhovory, v nichž jsem bojoval s různými nepravostmi, a se stínkem závisti dodal, že já se aspoň můžu ráno „na sebe podívat do zrcadla“. Ta upřímnost mě uzemnila.

Druhý den jsem se tedy podíval do zrcadla a uviděl tam troubu…