Neděle jako vymalovaná /povídka/
Moč tenkým, neochotným čůrkem přerušovaně pleskala o stěny umyvadla. Oklepl a temnou předsíní, jak kafe zlehka zbarvenou kapkou mléka blížícího se úsvitu, se šoural do pokojíku. Zakopl o botu a zapotácel se. Byla to dobrá, festovní, zkušená bota. Žádné vlhko dovnitř. Neodkopl ji, jak by se dalo čekat. Jen ji odstrčil pod věšák. S přibývající samotou získával k věcem antropomorfní vztah. Vlastnil dvoje brýle. Jednou raději nosil tyhle, pak zas tamty. Pokaždé se v duchu těm druhým omlouval. Ten starý pán.
Chystal se vlézt do postele. Polovinu ale zabíralo stvoření zachumlané do deky, z níž vykukoval jen zrzavý zátylek. Odsunul ji jemně, odpovědí byl nevrlý bodyček. Chvilku se tak strkali. Pak nemohl usnout. Hodina mezi psem a vlkem. Živí jsou pronásledováni mrtvými a mrtví živými. Přízraky, strach, co bude. Bude-li co. A - nutkání se jít znovu vymočit.
Palcem a ukazováčkem mačkal močovou trubici jak zahradní hadici. Žádná sláva. Pár kapek. Jen to nutkání. A trochu bolest. Kruci. Šel si opět lehnout. Ráno se podívám na internet. Jak varovný prst svaté Terezie z Avily to ukazuje na prostatu. V jeho věku ji má každý třetí. Bože, vynech mě. Prosím. Pro tentokrát.
Co asi teď dělá? Kdoví jestli ještě nesedí nad těmi obézními učebnicemi práva. Je přece po něm. Sova. Mohl by synovi napsat na WatsApp, který mu aplikoval do mobilu. To je zadarmo. Ne, až kolem poledne, sovy dlouho spí. On ale nemůže. Na rozdíl od té potvory zrzavé vedle, co ho hřeje bokem. A chrápe. Bojí se svých snů, i když jsou podle Freuda jen ďábelským sabatem našich ve dne potlačených úzkostí. Jemu se pořád mučivě zdá, že na jevišti zapomněl text. Trapné. Proč zrovna tenhle banální komediantský sen, když on už přece dávno nehraje? Kdyby tak bylo možné naprogramovat si svoje sny. Občas, aspoň. Když je mu k nesnesení. Dramaturgie snů. „Ještě než s vánkem přijde den a rozplynou se stíny, na horu myrhy vyjdu si, na pahorek vonných koření…“
Aspoň kdyby tak nechrápala…
Ráno šel zrzavou jezevčici vyvenčit. Spojil to s nákupem u Vietnamců. Psici k obědu kuřecí skelety, při vaření smrdí. Ale jsou laciné. Sobě chléb, brambory, máslo se slevou, není prošlé? Ta šikmoočka se podezřele šklebí. U nich člověk nikdy neví. A kafe. Kávu si dopřeje kvalitní, kdyby čert na koze jezdil. „Děkuju mokrát, pané,“ uklání se tamta.
Na pusté ulici v mezeře mezi auty na něho cosi vykouklo: nahá hnědá, skoro černá zadnice jakéhosi bezdomovce. Z análního otvoru se zvolna, nerušeně soukalo tuhé lejno. Starému pánovi se sevřel žaludek. A zároveň pocítil ponižující zahanbení a smutek. Ale je snad ta zadnice jeho? Troska mezi vozy přece ještě neumírá. Ale umře. Vzpomněl si na Hemingwaye: „Nikdy se nemusíš ptát, komu zvoní hrana. Tobě zvoní.“ Zrzka na zadnici, kterou si teď bezdomovec pečlivě vytíral prstem, zavrčela zažloutlými zuby. Odtáhl ji rychle domů.
„Ahoj tati, jak se vede?“ vyťukaly na WhatsApppu na mobilu synovy prsty.V miniaturním studentském pokojíku pod střechami města nad Seinou. Starý pán kdysi dávno ve Viole recitoval Jacquese Préverta: „A ta řeka se jmenuje Seina, jako město se jmenuje Paříž a Seina je jako živá bytost…“ Jenom hergot ne sentiment. To nesmí. Ani nechce.
„No to víš, Nusle se Latinský čtvrti rovnat nemůžou…“ Kluk odpovídá jak přístroj na urychlovač částic, ta jejich hyperaktivní generace. Pro kristapána! Co já se svým zobáním revmatickými prsty?
„Tati, nebuď bejvalej. Paříž už není, jaks zažil. Když se ten tvůj Maigret batolil s fajfkou po Zlatnickým nábřeží. K mamině na večeři. A zločinci v tý chvíli dali respekt. Ha, ha!“
Vzpomněl si, jak mu synek psal, že v Paříži jsou čtvrtě plné Arabáků. Agresivních jak Putinovi harleyáři.
„Dávej na sebe pozor!“ naťukal otec starostlivě.
„Okok.“
Do pokoje se přikolébala zrzavá psice, vyskočila do křesla. Předtím odtud shodila polštář. Svého nepřítele.
Na displeji naskočil obrázek s kopulí.
„Co je to?“
„Tati! Přece Pantheon. Myslíš, že při dnešní maličkosti lidí by bylo vůbec možný něco takovýho postavit?“
„Velikostí jo, ale duchem ne.“
„Nemám rád tuhle dobu. Nesouhlasím s touhle dobou a kam směřuje!“
Pochybnosti. Beznaděj a marnost lidského života. Mladý Werther. Musí ho povzbudit.
„Takhle k tomu nepřistupuj. Tyhle pocity měla každá mladá generace. Všichni jsme si tím prošli. Četl jsi Utrpení mladého Werthera?“
„Hahahaha! Zrovna ho čtu.“
„To je snad nějaký kosmický přenos…“
„To teda jo.“
„Doufám ale, že…“ s obavami začne datlovat starý pán.
Jakoby na dálku vytušil, na co se ho chce otec zeptat, rychlostí světelného paprsku ho přeruší:
„No tak na sebevraždu teda vůbec nemyslím, haha. Ale jen mě znechucuje tahle doba a společnost. Lidi, co tu maj prachy, už v nic a v nikoho nevěřej. Politici nemaj žádnej respekt. Každej jen čeká, co by si moh kde uzmout. Prostě velikánství, o kterým mluvil De Gaulle, už neexistuje.“
Kdybys to viděl tady, pomyslí si otec. Avšak napíše:
„Ale jak říkají židi, cestička se vždycky najde. A ty si uvědom svůj intelektuální potenciál, ty si prostě musíš věřit! Kdy děláš test?“
„Zejtra. Mám hlavu jak Piccardův batyskaf.“
Displej na mobilu starého pána na chvíli zmrtvěl. Jakoby na druhé straně někdo přemýšlel. A váhal.
„A tati, budeš dělat aspoň ten dabing?“
„Ne.“
„Proč? Ty to přece…“
„Vzdal jsem to. Záda. Už to neustojím před mikrofonem.“
Jezevčice v křesle usnula a kmitala nožkama. Co za sen? Někdo ji honí, nebo ona jeho. Tím se Freud nezabýval. Příliš primitivní.
„Přijedeš v létě?“ obrací otec list. A nadějně čeká. „Rád bych tě viděl…“
„Budu muset na tu koncipientskou praxi, tati. Zaplatěj mi za to…“
Teď to přijde, pomyslí si starý muž. Jenom to ne. Ale ano. Už je to tady.
„Takže bych ti moh něco přispět, táto…“
Starý pán neumytým oknem hledí na protější pobočku Ústavu státních hmotných rezerv. Skromná, neutěšená budova. Uvnitř však čile vržou úřednická sarančata. Nenasytnými kusadly jak listy v pralese požírají miliony. Miliony, které nenávratně mizí ze státních rezerv do soukromých těchto. Pořád dokolečka dokola. Marnost, nic než marnost. A hnus. Hlavně. Ta černá zadnice bezdomovce. Beznaděj. Okno je v pátém patře. Kolik vteřin? Prý že vám cestou proběhne hlavou celý život? Leda povídky z vídeňského lesa. Vteřina, dvě a nic. Smrti se nebojí. Se smrtí to má dávno privátně vyřešené. A nenapsal snad Epikuros, že je smyslově nezaznamenatelná? A co je nezaznamenatelné, to se nás netýká. Tečka.
V kuchyni se z hrnce s kuřecími skelety smrdutě kouřilo. Zrzavá jezevčice s šedivým čumákem fixírovala tu dobrotu. A hlídala ji. S tichoučkým vrčením. Příště být psem.
Šel otevřít okno. Odsunul květináče. Náhle si uvědomil, že si těch kytek nikdy pořádně nevšimnul. Natož aby znal jejich názvy. Sluníčko se sem prodralo mezi větvemi kaštanu na dvoře. Položilo prst na uschlé, zaprášené listy a stonky na parapetu. Varovný prst. Neříkala mu zesláble, aby je nezapomněl zalévat? Ne? Neříkala? A neslíbil jí to snad? Při návštěvě, která byla přece už poslední?
Provinile vzal konývku a šel k dřezu natočit vodu. Poctivě zaléval povadlé kytky. Pozoroval na slunci jiskřící čůrek vody. Jak pravidelný, záviděníhodný čůrek.
Pomyslel si starý pán.
Vít Olmer
Pro blázny není kam plivnout
Ukázkové jarní slunečné ráno, na balkonu jsem se posadil na rotoped. Těšil jsem se, jak při důstojném šlapání, úměrném věku, si budu přemítat o životě, bilancovat. Na zábradlí seděla straka a s ironií mě pozorovala.
Vít Olmer
Politici v kleci
Koukám na YouTube, v kleci se tam rvou dva potetování Bivojové, dávají si bomby do hlav, kopají se, válejí po zemi, nasazují si drtivé páky, škrtí se. Tisíce diváků šílí a čeká na krev. „Utáhni mu kravatu!“ „Ukonči ho!"
Vít Olmer
Viržinka v kapli
Malostranský park zběsile kvete, hmyz ovšem, jak varují entomologové, díky životnímu prostředí skoro nebzučí. Bzučí akorát Japonci s fotoaparáty s objektivy velikosti sloních pyjů.
Vít Olmer
Blbej jak komouš v plavkách
Tohle jsem si vypůjčil z knížky česko-francouzského spisovatele Patrika Ouředníka, o němž točím GEN pro ČT. V osmdesátých musel emigrovat. Moc vyčníval z řady a zlobil. To se ostatně nerado vidí dodnes.
Vít Olmer
První máj je svátek práce, každý se dnes raduje, pojďte všichni do ulice…
...soudruh prezident nás pozdravuje. Tohle jsme psali v padesátých letech jako žáčci do sešitů. Pak ale soudruh prezident umřel, my stáli tryznu na školním dvoře a já dostal záchvat nezvladatelného smíchu.
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město
Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...
Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let
Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...
To nemyslíte vážně! Soudce ostře zpražil bývalého vrchního žalobce
Emotivní závěr měl úterní jednací den v kauze údajného „podvodu století“, v němž měly přijít tisíce...
Hasiči celou noc zasahovali v pralese Mionší, vodu nosili na zádech
Beskydský prales Mionší v noci zachvátil požár. Hasiči celou noc zasahovali v jeho nejvyšším...
Volby by jasně vyhrálo ANO, mimo Sněmovnu by zůstaly TOP 09 a KDU-ČSL
Sněmovní volby by v dubnu vyhrálo ANO s 32,5 procenta, ODS by měla 13 procent, SPD a Piráti shodně...
Protesty studentů eskalovaly i v Kalifornii, jeden člověk skončil v nemocnici
Na Kalifornské univerzitě v Los Angeles (UCLA) se v noci na středu střetli proizraelští a...
Amsterdam bojuje proti nerovnosti v močení. Vyčlení miliony na veřejné záchodky
Radnice v Amsterodamu po několikaletém nátlaku ze strany žen vyčlenila čtyři miliony eur (přes 100...
Nespí vaše dítě? Přečtěte si, jak nespavost vyřešit
Nespavost a problémy se spánkem se v různé míře objevují až u 30 % dětí. Mohou se projevovat častým buzením, problémy s usínáním, brzkým vstáváním...
- Počet článků 85
- Celková karma 44,03
- Průměrná čtenost 3823x