Jak geniálně vyřešit důchodovou reformu

Tuhle si mi přítel stěžoval, že na úřadech se nekonečně dlouho řeší jeho důchod. Utěšoval jsem ho, že i já měl před lety stejné starosti a dokonce jsem o tom napsal do novin. Bylo mi  doporučeně sděleno, že starobní důchod jest závažnou etapou lidského života, a ke stanovení výše tohoto je třeba přistupovat s maximální zodpovědností, přičemž neomluvitelnou chybou by bylo něco uspěchat.

„Je vás starejch nějak moc,“ vyčítavě mi pravila do telefonu přílušná referentka, „a nás je na to tady akorát dva tisíce chudáků ženskejch!“

Pravda, že náš válečný ročník je trochu přemnožený, ovšem na omluvu je třeba vysvětlit, že tenkrát neexistovala televize, na oknech pořád zatemnění, tak co měli rodiče po večerech dělat?

Můj přítel, Béda Berka z Olympiku mi vyprávěl, že byl počat v krytu, když v blízkosti tohoto bouchla bomba a jeho tatínek na mamince se lekl.

„A vy umělci,“ pokračovala ta dobrá žena, „co jste si půl života lebedili na volné noze, přiděláváte našim děvčatům akorát práci.“

Že jsme ovšem do státní pokladny také něco přinesli (a často ne málo), jaksi zapomněla zohlednit.

Navrhl jsem jí, co nás takhle vyhnat na palmy, jak to praktikují u jednoho kmene v Africe, tam těmito třesou a kdo ze starodomorodců se už neudrží, má smůlu, spadne na mazaně připravené ostré oštěpy a neotravuje více mládež svým stařeckým darmožroutstvím.

Referentka se srdečně zachichotala a vcelku logicky namítla, že u nás nejsou palmy.

Po uplynutí téměř roku jsem se poměrně ostře (nejsa bohatým restituentem, tunelářem, ani politikem) začal domáhat svého důchodu.

Obdržel jsem pozoruhodný dopis, ve kterém mě srdečnou, „ úřední krásy šetřící češtinou“ uklidňují, že na mé žádosti o starobní důchod se pracuje, avšak řízení nebylo dosud ukončeno.

Jako malou náplast mi posílají jednorázovou zálohu (mimochodem směšnou), jež bude zúčtována při konečném zúčtování, ovšem – a teď pozor – splním-li vůbec podmínky pro důchodovou dávku a její výplatu.

V opačném případě bude požadováno vrácení vyplacené částky (kterou jsem ostatně stejně ještě nedostal) podle paragrafu 452 obč. zákoníku. Pod tímto přízračným odkazem na Kafku či Orwella podepsána referentka za odd. O/323/b.

Napsal jsem jim tenkrát, že jestli tomu dobře rozumím, není tudíž jasné, zda vůbec nějaký důchod dostanu.

Nakonec se to po urgencích přece jen podařilo.

Poděkoval jsem přepracovaným úřednicím České správy sociálního zabezpečení, příslušnému ministerstvu potažmu ministerstvu financí, premiérovi i panu prezidentovi, s tím, že se vynasnažím urychleně odejít z tohoto světa, abych už neobtěžoval svými nároky na starobní důchod, když oni jsou tak hodní a nevysadí mě na palmu (jedli), netřesou touto, až bych nechutně skončil na hrotech oštěpů, jako to krutě, avšak moudře praktikují kdesi v černé Africe.

Příteli, kterému jsem to vyprávěl, se rozjasnila tvář:

„A víš, že to vůbec není špatný nápad, tohle u nás taky realizovat?“ povídá. „Třást stromy s důchodci, aby se ulehčilo státní kase.“

A já dodal státotvorně: „Konečně by se vyřešila ona neblahá důchodová reforma, se všemi těmi svými pitomými, dalším tunelem zavánějícími pilíři…“