Seděl jsem v čekárně u dentisty, s hubou tuhnoucí po injekci. Navzájem se neznající pacienti si vstřícně povídali, což se dnes děje snad akorát v čekárnách. U doktora.
Vedle mě se usadila středněvěká žena, ve které jsem hned poznal novinářku, s níž jsem před lety dělal rozhovor o poměrech v tehdejší televizi. Přímočaře, dost kriticky, ale jediným výsledkem tohoto inerview bylo, že jsem se na čas ocitnul na černé listině.
Pozdravili jsme se s Terezou srdečně, snažil jsem se k ní natáčet neopuchlou, netuhnoucí tváří. „Hextrakce. Šestkha, vphavo dole,“ řekl jsem s omluvou za to huhňání po injektáži.
„Chudáčku,“ reagovala soucitně. „Já mám jenom kaz. Dolní čtyřka.“
Pauza. Jen z ordinace zlověstně piští vrtačka.
Aby řeč nestála, zeptal jsem se: „Na hem teď phacujete, Tehezo? Koho zas phovedete na phopravu?“ dodal jsem, s pokusem o úsměv zdravou částí huby.
„Byla jsem nedávno ve Štrasu – teda Štrasburku“, odpověděla ochotně. „Poslali mě tam udělat pár interview s našima trafikantama v evropským parlamentu.“
„Snad phoboha všichni nejsou thafikanti,“ namítl jsem.
„Všichni ne, jasně,“ přikývla. „Jeden byl spíš vodník.“
„Cože?“
Zaťukala si prstem na svoji čtyřku. „To je zajímavý, že u zubaře to člověka vždycky přestane bolet.“
„To znám. Asi ze sthachu…A co then vodník?“…
Na vrátnici sídla Evropského parlamentu ve Štrasburku přivítal Terezu mladý, sympatický kravaťák, v každé ruce mobil.
Omlouval se, že pan europoslanec se zdržel, mohu vás zatím pozvat na kávu? To by bylo od vás milé, a myslíte, že dorazí, já mám pak slíbenou paní europoslankyni Jourovou, ale jistě, pan europoslanec drží slovo. Usadili se na baru.
Asistent objednal cappuccino a během nezávazného hovoru stačil ještě telefonovat z jednoho či druhého mobilu, chvílemi i z obou najednou. /Tereza zachytila moravský přízvuk v jeho francouzštině/. Nervózně se dívala na hodinky.
K asistentovi přistoupili dva rovněž kravaťáci v tmavých oblecích a něco mu potichu sdělovali s poukazem na prosklenou stěnu, za kterou se doširoka třpytila řeka, obtékající budovu parlamentu.
Asistentovi se opotily brýle, řekl kravaťákům, že to vyřídí, počkal, až se sekuriťáci vzdálí a pak se obrátil na Terezu: „Prosím, počkejte ještě, máme s panem eurokomisařem trochu problém.“
„Ale paní europoslankyně Jourová mi dala termín…“
Rozčilený asistent však bez odpovědi zamířil k východu, který vede na břeh řeky.
Akční, investigativní novinářka zamířila za ním.
Ocitli se na betonové, sluncem rozpálené cestičce, podél které se táhl mírný travnatý svah k řece. Ve vodě tam stál pan europoslanec, kromě saka, jež zřejmě odložil na břeh, měl na sobě kalhoty a bílou košili s kravatou. Cákal na sebe vodu, občas se i ponořil do dřepu, bujaře si pozpěvoval:
„Měu sem já frajírku, už nemám nic,
daua mně huběnek na sto tisíc.
Kamarádi moji, ty mně ju odvedli,
ty mně ju fauešně milovali…“
Tereza vytřeštila oči, ale asistent ji uklidňoval:
„Toho si nevšímejte, paní redaktorko, pan europoslanec zase trochu přebral. Ochranka nemůže té jeho koupeli zabránit, protože se europoslance za žádnou cenu nesmějí dotýkat.“
Zavolal na svého šéfa, aby vylezl, že na něj čeká novinářka se slíbeným rozhovorem.
„Ať počká, než se v tom hicu osvěžím!“ odpověděl europoslanec a ráchal se dál.
„Ale co paní eurokomisařka Jourová,“ namítala Tereza, „potrpí si na dochvilnost.“
„Tak pojďte se mnou do kanceláře,“ navrhnul jí asistent. „Stejně za něj všecko píšu já. Já su jeho alter ego.“
Zamířili zpátky do budovy parlamentu.
Za jejich zády se vzdalovalo:
„Esli já ťa, miuá, nedostanu,
vylezu na skau, skočím dolů,
na skau vysokú, u spodu širokú,
srazím si huavičku kudrnatú…“
V čekárně u zubaře se na mě novinářka obrátila: „Tak co, pane režisére, kdy my spolu zase uděláme nějakej výživnej rozhovor?“
„A o čem hako?“ zahuhňal jsem.
„No…třeba jestli ještě chystáte něco novýho, co si myslíte o současný kinematografii, a hlavně o televizi. Klidně kriticky, zvostra, jak vy to umíte…“
„Ale phoč? K čemu by to bhylo dobrý?“ zeptal jsem se nevrle. „Čethla ste bibli? Víte, co phavil syn khále Davida Šalomoun?“
V ordinaci se otevřely dveře a vykoukla sestra: „Tak další, prosím!“
Samozřejmě, že na mučidla se nikdo z nás nehrnul.
Dávali jsme si s novinářkou gesty vzájemně přednost.
„Snad se mi tady nebudete ještě tlačit?“ vtipkovala sestra, obhlédla moji tuhou tlamu a ukázala rukou do ordinace.
Ve dveřích jsem se ještě obrátil na novinářku, abych to dopověděl:
„Tak ten Šalomoun phavil: Mharnost nad mharnost, všechno je mharnost!“
Sestra mě postrčila dovnitř.
Na tácku se zubařskými nástroji se na mě už nedočkavě šklebily zubařské kleště.
