Erotika ve filmu

„Je jaro, a tak dnešní hodina bude o erotice ve filmu,“ pravil pan docent. Posluchači režie s neobvyklým zaujetím čekali, co ze staršího pána vypadne. Dokonce odložili i mobily…

„Erotické scény prodělaly ve filmu velký historický vývoj,“ zahovořil bělovlasý docent. „Od decentních hubiček v němém filmu, galantností v třicátých letech - žádné vole, co dybysme si vrzli, nýbrž, jak mi svěřil Oldřich Nový, třeba gentlemantský návrh: Nemohl bych si dát svoje polobotky pod vaši postel, madam?…“

Budoucí držitelé Českých lvů kupodivu pozorně sledovali tu diluviální exkurzi.

„Pak přišlo rozvolnění ve zlatých šedesátých,“ pokračoval pan docent, „následovalo období totalitní hrůzovlády, kdy herečce nesmělo ani ňadro vykouknout… až po současnou éru, ve které často naturalistické, vulgární pojetí erotiku vlastně zabíjí. Erotický film by měl pracovat s náznaky, a ty by měly v divákovi vytvořit napětí – vzpomeňte si třeba na Bunuela…rozvazování tkaniček u dámských botek…dokonce i masturbace devianta, ovšem rafinovaně skrytá pod postelí…“

„Ale pane docente,“ namítl jeden z juniorů, „kdo v éře porna bude koukat na náznaky?“

„Porno si může každý pouštět doma na netu,“ pravil pedagog. „Já nejsem úzkoprsý, kvůli sexu veksláků s modelkami mě kdysi málem vyhodili z Barrandova. Ale víte, když se dívám na erotické pasáže většiny současných českých filmů, pořád z nich cítím jakousi křeč, genetické poselství českého puritánství z dob, kdy se sex konal akorát pod duchnou a potmě. Někdy si chalupáři pořádně ani gatě nesundali…“

Pan docent se obrátil na  studenta s retro brýlemi: „Zrovna ve vašem filmečku, Emile, se milenci spíš neohrabaně onimují, herečka se navíc evidentně stydí a má tendenci se přikrývat po bradu.“

„No jo, když ona se fakt styděla…“

„Měl jste jí nalejt panáka, nebo…a to je vyzkoušený trik, navrhnout, že do postele místo ní položíte nahou dablérku - to byste koukal, jak to každá z ženské ješitnosti radši zahraje sama.“

„Ale hlavně,“ řečnil pan docent, „erotická scéna musí mít nápad, klíč jak na to. Víte, jak vznikla ta slavná scéna v Posledním tangu v Paříži, kdy souloží Marlon Brando s Marií Schneiderovou s pomocí kostky másla?“

Nikdo nevěděl. Pan docent vítězoslávně zvolal: „U snídaně! Když si to máslo režisér Bertolucci s Brandem mazali u snídaně na toasty…“

Posluchači uznale naslouchali náhle rozdováděnému starému docentovi, kterému mladistvě plály oči.

Do třídy vstoupila posluchačka režie, hezká zrzavá dívka. Pan docent si hned všiml, že dnes její obvykle bledé tváře s pihami jsou zarůžovělé.

Omluvila se za zpoždění, které bylo způsobeno tím, že s mladým hercem, s kterým hodlá natáčet příští film, až do rána diskutovali o roli.

Spolužáci se zašklebili, zrzka přistoupila k otevřenému oknu a dovolila se, jestli si může zakouřit. Povoleno a proužek dýmu vzápětí plavně zamířil k protější budově Národního divadla.

„Pane docente,“ řekla dívka a ještě víc pod pižičkami zrůžověla, „chtěla jsem se vás zeptat, jestli se má režisér s hercem co nejúžeji metafyzicky propojit, maximálně se mentálně otevřít, nebo si přece jen ponechat jakýsi odstup…“

No, na jakýkoli odstup je v tvém případě už zřejmě pozdě,  pomyslel si pan docent. Při pohledu na dívku na krátký okamžik pocítil v jakési z hloubi padesáti let vynořené příjemně vzrušující déja vu, ale nahlas řekl, že jistý odstup režiséra od herce by přece jen být měl, podobně jako je tomu třeba u lékaře a jeho pacienta - už kvůli respektu okolí.

Domů se vracel pan docent volnou procházkou po rozkvetlé Kampě, podél Vltavy, kde spolu zápasily dvě kachny. Nebyl to však zápas, jak pan docent vzápětí seznal, ale něco, co je pro pokračování kachního rodu důležitější.

Pak minul lavičku, na jejímž opěradle byl vyrytý zvláštní nápis:

Všechno už je vyřešený!

Pan docent nad tou větou chvíli zamyšleně postál.

Pak se s povzdechem obrátil a pevným krokem zamířil do své oblíbené vinárničky.