Byrokratům klystýr

Profesor Pafko napsal, že i taxikář má za hodinu čekačky v Praze víc než doktor za tuto pracovní. Většina lidí ve státě se snaží ošulit co jde, jen od lékařů se čeká maximum, bezchybnost při péči o naše pažravé životy. Občané si na ně často stěžují, nebo je dokonce zmlátí, jak se to děje třeba u záchranky.

Jednou jsem byl svědkem dopravní nehody. Doktor nesl do sanity v náručí zraněnou holčičku, s tak neuvěřitelnou, andělskou opatrností a něhou, že na to do smrti nezapomenu…

Přál bych lékařům, aby se nemuseli zabývat byrokratickým papírováním a měli víc času na hojivé lidské slovo, jež někdy vydá za deset injekcí. Aby zbyl prostor pro humor, jenž lékařům, často múzicky založeným, většinou nechyběl. Aby se dovedli zasmát i do vlastních řad, jako ta lékařka, co mi vyprávěla, jak starý kolega gynekolog při vyšetření usnul na jejím Venušině pahorku a ona ho musela budit.

Manželčin gynekolog zas, když mi po porodu volal, že máme chlapečka a já byl zklamaný – radši bych totiž holčičku – pronesl, že tohoto můžu ještě vrátit.

Kamarád lékař mi říkal, že někdy vyšetřuje dámy s ňadry s tak pevnou, umělohmotnou výplní, až mívá pocit, že sahá na busty Boženy Němcové.

Jednou jsme po premiéře slavili ve vinárně, kde měli večírek také lékaři. Navedl jsem herečku, aby předstírala mdloby – dokázala to přesvědčivě, doktoři ji křísili, někteří se pak trochu urazili, jiní žert akceptovali.

Humor, „deštník moudrých“, jak pravil papá Hemingway, to je to, co dnes v tomto smutném království tak zoufale začíná chybět.

Někdy však ten deštník doslova vyrve občanovi z ruky byrokratické tsunami.

Před časem jsem spustil v ordinaci hned po příchodu kalhoty, abych nezdržoval přepracovaného lékaře, a ukázal mu křečové žíly.

„Stop!“ vykřikla na mě sestra. Poslušně jsem ztrnul v předklonu se spuštěnými kalhotami – tento povel je mi blízký z dob, kdy jsme ještě točili české filmy. „Průkaz pojištěnce!“ nekompromisně dodala sestra.

Natáhl jsem si zase kalhoty a sáhl do kapsy pro kartičku. Pokynula mi, že teď už můžu kalhoty spustit.

Když jsem byl s nohavicemi u země, zarazila mě znovu: „Co je to tady? Vy jste se narodil v roce 1991?“ Omylem jsem jí totiž dal průkazku juniora, který se jmenuje stejně, ale je o půl století mladší.

Lovil jsem z kapsy spuštěných kalhot správnou kartičku, až jsem se zamotal do nohavic a upadl doktorovi k polobotkám.

Jestli jsem řádně pojištěný, zjišťovali pak v nemocnici ještě asi dvanáckrát, naposledy to na mě vybafla tvář s rouškou těsně před operací.

„Klídek, jsem pojištěnej,“ odvětil jsem vesele, nadopován injekcí – náladovkou, „ale kartičku s sebou nemám, přivezli jste mě nahého a přikurtovaného, musel bych si ji jedině přilepit na čelo, nebo zastrčit, jak to praktikoval legendární Motýlek, do p….e.“ A požádal jsem je, aby mě uspali. Abych už měl od té byrokracie pokoj.

A všem byrokratům světa bych chtěl za trest naordinovat, jak podobně je tomu ve Švejkovi, v hojné míře klystýr staršího typu - „až by viděli všechny svaté“.