Smlouva o neutralitě Rakouska

Nechtějí-li velmoci válečné řešení, obdobná smlouva o neutralitě by mohla být rozumným vzorem a východiskem i pro Ukrajinu

K podpisu Státní smlouvy obnovující rakouskou suverenitu došlo ve vídeňském Belvederu 15. května 1955. Smlouva upravuje podmínky obnovy Rakouska a ošetřuje jeho vztah ke spojeneckým mocnostem. Rakouská Státní smlouva začíná preambulí, za níž následuje devět článků. Nejdůležitější jsou čtvrtý, sedmý a devátý článek. Ve čtvrtém se Rakousko zavazuje, že se už nikdy politicky nebo ekonomicky nesjednotí s Německem; sedmý článek, přiznává Slovincům a Chorvatům práva národnostních menšin a devátý článek obsahuje závazek, že Rakousko rozpustí všechny nacionálně-socialistické organizace a nedopustí obnovení jejich činnosti. Spojenci se zavázali, že jejich vojáci opustí všechny čtyři okupační zóny (francouzskou, americkou, britskou a sovětskou) a skutečně, poslední spojenecký voják opustil Rakousko 26. října 1955. 

Neutralitu s konečnou platností založil až speciální ústavní zákon, přijatý Národní radou 26. října 1955. Publikován byl ve Spolkovém věstníku zákonů pod číslem 211/1955 a platí dodnes. Jeho znění je velmi stručné a obsahuje pouhé dva články. Výčet povinností v zákoně o neutralitě je omezenější, než v jeho předloze – Oficiální švýcarské koncepci neutrality, která zmiňuje povinnost nezačínat žádnou válku, povinnost bránit neutralitu resp. nezávislost země a závazek k tzv. sekundárním povinnostem hospodářské, vojenské a politické povahy, podle kterých měl trvale neutrální stát být povinen aktivně i pasivně učinit vše, aby nebyl zapleten do války, být nestranný v konfliktech mezi třetími státy a vést politiku neutrality, jejíž konkrétní provedení mělo být věcí úvahy dané politické reprezentace.

Rakouský zákon zmiňuje, že země ze své vůle přijímá trvalou neutralitu, kterou hodlá obhajovat všemi prostředky, které jsou mu k dispozici. Za tímto cílem nemělo Rakousko v blízké ani vzdálené budoucnosti přistoupit k žádným vojenským paktům, stejně jako neměly být na jeho území umístěny vojenské základny cizích států. Dodržováním zákona byla pověřena rakouská vláda. Následně došlo k mezinárodnímu uznání rakouské neutrality skrze notifikaci všem státům, se kterými Rakousko v té době udržovalo diplomatické styky, z nichž 62 států rakouskou neutralitu výslovně uznalo a 5 ji vzalo na vědomí.

Opustí-li velmoci chování dětí na pískovišti, ve smyslu: „vzals mi lopatičku, tu máš kyblíčkem po hlavě“ a zasednou k jednacímu stolu, obdobná smlouva o Ukrajině by mohla brzy spatřit světlo světa a všichni bychom si oddechli.