Několik otázek k případu Marek Dalík a nákup Pandurů

V zemi, kde novináři téměř všech televizních kanálů, hlavních novinových titulů a rozhlasových stanic pláčí nad tím, že Ústavní soud zatrhl policii plošný  monitoring mobilního telefonického  provozu občanů, jistě nikoho (až na pár jedinců) nepřekvapí formulace, která se objevila v MfD a týká se prodeje Pandurů: „...MF DNES...  ...získala protokol z výslechu vysokého manažera...“

Nevím jestli to „získání protokolu“ je výsledkem práce nového ministra vnitra, pana Kubiceho, nebo je to jemu navzdory. Pomineme-li ale nezájem inspekce ministerstva vnitra nad únikem protokolů (nejenom v tomto případě) do novin, pomineme-li selektivní nakládání novinářů s takto získanými materiály, pomineme-li tragikomická vyjádření exministryně obrany, zbývá několik otázek, které by nám mohli „hlídací psi demokracie“ (jak se sami novináři někdy nevím proč označují) zodpovědět.

Například:

-       když byl John Ulrich, prezident evropské větve General Dynamics požádán (jak tvrdí) Markem Dalíkem v roce 2007 o cílovou prémii za dodávku Pandurů pro Českou armádu, proč se neobrátil na českou, rakouskou, nebo americkou  policii již tehdy? Netušil, že se jedná o nezákonné jednání?

-       proč si na to John Ulrich vzpomněl až po čtyřech letech?

-       ze zveřejněné části protokolů vyplývá, že pan Ulrich měl v roce 2007 o žádosti na platbu 18 milionů Euro informovat americkou ambasádu. MfD píše, že není známo jak americká ambasáda reagovala. Americké zákony zakazují aby americké společnosti „korupční provize“ platily.  Jak je možné, že Steyer v soutěži pokračoval a na protest proti těmto způsobům z tendru neodstoupil?

-       rakouský výrobce Steyr nakonec pro českou armádu Pandury dodal. Z toho vyplývají dva závěry – buď byla soutěž zmanipulována a Steyer zaplatil požadovaný úplatek, nebo to proběhlo dle pravidel a Pandur byl to nejvíce sexy řešení a žádné provize bokem nebyly vyplaceny. Která možnost je ta správná?

Vúnoru letošního roku se na serveru idnes.cz objevilo video z jednání managerů Steyeru. Server ho komentoval takto: „…Na pořízených videozáznamech mluvili manažeři o zákulisních dohodách a provizích, které museli za dodávku transportérů přislíbit…“. Současně server idnes.cz zveřejnil fotokopii části smlouvy mezi  Steyerem a „konzultantem“ Janem Vlčkem, který měl pro Steyer zajistit schůzky s čelnými politickými a armádními představiteli. Jen škoda, že MfD nezveřejnila celou smlouvu – tedy co vše měl pan Vlček pro Steyer zařídit a hlavně kolik mu rakousko-americká firma měla zaplatit. I z dalších článků na toto téma vyplývá, že za „konzultační“ služby byl Steyer při prodeji Pandurů ochoten platit.  Nejprve Vlčkovi a pak jak vyplývá z jiného článku MfD „…Novým lobbistou jejich společnosti se stala česká firma PAMCO v čele s vlivným podnikatelem Pavlem Muselou, velmi dobrým přítelem Stanislava Grosse…“.

(Nedivím se, že Steyer Vlčkovi smlouvu vypověděl, když místo slíbených premiéra Grosse a náčelníka ganerálního štábu Štefka přivlekl na schůzku Zaorálka).

Shrnuto – Steyer uzavřel smlouvu nejprve s Vlčkem, pak s Muselou. Proč první dva případy snahy Steyeru o ovlivnění obchodního případu Pandurů nevadily a třetí (bez smlouvy) vadí?  Jsou manažeři Steyeru věrohodní svědci? Nevrtí tady opět někdo psem? Nebo se to, čeho jsme nyní svědci, řídí spíše tím známým výrokem žižkovského exmanažera Ivana Horníka  o silnějších psech?