Vláčím se s budkou pro ptáky po Masaryčce (pro přespolní - jedno z pražských nádraží), že ji doma připevníme na katalpu, a najednou odkudsi vyletí holub, nevybere zatáčku a málem mi vyklovne oko. Za dobrotu na žebrotu...Anebo dobrý skutek, o který se mě pták neprosil a dal mi to setsakra najevo? Co nás vlastně nutí dělat dobré skutky?
Řekla bych, že altruistů, kteří mají na paměti jen blaho ostatních, je mezi námi poměrně málo a že člověk spíš reaguje na "něco za něco". Jak jsem tak o tom přemýšlela, napadlo mě deset různých situací, kdy a jak se člověk snaží zavděčit druhému. Výsledek, podobně jako v epizodce výše, však dopadá různě: 1. Myslím to s druhými dobře, ale oni si toho neváží. Angličtina má pro tuto situaci krásný výraz "do-gooder". To je takový ten (milý) naiva, který se pouze domnívá, že druhému pomáhá, a diví se, že jeho snaha propadá vniveč. Napadá mě jedna historka s mou babičkou: Kdysi v sedmdesátých letech k nám přijel na návštěvu babiččin synovec z Kanady. Mladík, který chtěl po studiích procestovat Evropu. Objevil se ve dveřích zarostlý, v odrbaných džínách, s batohem na zádech. Babička mu kalhoty vyprala, odrbané cancoury ustřihla a pečlivě zapošila. Přece nepojede domů jako hastroš. Deny spráskl ruce: "Téta, čo si to porobíla! (měl slovenské předky)" Chtěl vypadat cool a babička mu to překazila. Nojo, móda, čert se v ní vyznej. 2. Podívejte se, jaký jsem dobrák. Jednám dobře jen pro blaho ostatních. Tak často jsme za komunismu slýchali, že se máme dobře, protože zde není nikdo utlačován, všichni mají práci a všem je díky KSČ zaručena skvělá budoucnost. Jak to bylo ve skutečnosti, je doufám, většině jasné. Větu o konání dobra slýcháme i během volebních kampaní: chci, aby se všichni měli dobře, aby se naše děti měli dobře, aby .... Úplně vidím to nezměrné úsilí některých jedinců vstoupit do politiky, protože tím přispěje k všeobecnému dobru. Není to spíš masáž ega? Anebo je to o tom jít do politiky, aby i na mě zůstala nějaká ta výhodná trafika? 3. "Slova, slova, slova", pravil Hamlet. Někdy přání pro druhého jen to dobré bohužel zůstane jen u slov. Například: "Prosadíme dobře fungující stát" pravila ČSSD a těsně po volbách ukázala, že dobře fungovat neumí ani ona sama. Pamatujete se ještě na volební billboard ODS, který hlásal "Naděje pro odpovědnou politiku" a z kterého se na nás usmíval Petr Nečas? Haha. Ten to taky rozhodně myslel upřímně a na paměti měl pouze blaho lidstva. 4. "Jaký dobrý skutek mám ještě učinit?" tázal se nešťastně Ivánek v Mrazíkovi, protože se chtěl dostat z medvědí kůže. Já pomůžu tobě a ty mě. "Byl to jen běžný vánoční dárek", vysvětloval Petr Šťovíček svůj altruistický akt vůči Janě Nečasové-Nagyové. Já kabelku za 15 tisíc běžně od kolegů kolegů nedostávám. Ani na Vánoce. Asi bych měla změnit zaměstnání. 5. Očekává se to ode mne. Od jakékoliv miss či manželky prezidenta se čeká, že bude podporovat charitu. Sluší se to. A podobně je to snad ve všech rolích. Něco se čeká od rodiče, kněze, učitele, manžela, apod. Nakolik jsou ty skutky, co se očekávají, doopravdy těmi dobrými a nakolik je to jen maska? 6. Chci ulevit svému černému svědomí. Selhala jsem a teď to chci nějak vykompenzovat. Dojít odpuštění. Není to taky trochu sobecké? 7. Vyhovím druhému, abych měla od něj pokoj. Kamarádka mi vykládala, jak nutila svému synovi župánek, protože si myslela, že mu musí být zima. On pořád odmítal a nakonec se podvolil: "tak mi ho teda dej, když chceš". Vyhověl jí. Udělal jí radost. Z tohoto důvodu mám ale trochu strach. Nároky se mohou neustále stupňovat.... 8. Nechci pomoct, ale přemůžu se. Pamatuju se, jak jsem se v duchu modlila, aby ta paní o holi si v tramvaji nestoupla nade mně, že budu muset vstát. Stoupla jsem si, ovšem moje nadšení, že jí pomůžu, bylo hodně pod bodem mrazu. Anebo jak jsem chodila zpívat žalm na ranní mši. Já, sova. Člověk si razil cestu tmou, zimou, blátem a nadával jak špaček, že chodí jako blbec do kostela už v sedm ráno. "Budeš to mít v nebi dobře zapsaný", smál se kamarád. Doufám, že jo. (Takže se tímto vracím k bodu 4. Samozřejmě, že chci něco za něco). Řadu podobných situací zažil určitě každý. Lze vůbec považovat čin, který děláme s očividnou nechutí, za dobrý skutek? 9. Bezděky. Znáte takové to, jak si jdete ráno koupit kafe a prodavačka je na vás hrozně milá? A ještě se usměje? Jak vůně kávy a úsměv provoní ráno? Já jo. Začala jsem k jednomu stánku chodit pravidelně. A snažím se usmívat. 10. Prostě chci udělat radost a těší mě, že ten druhý ji má. Jak jinak si vysvětlit vánoční šílenství. Anebo jiná. Pocit, že si někdo lámal hlavu nad tím, jak mě potěšit, je ale nádherný. Chce se mi lítat. Zahřeje u srdce. I když by škarohlíd mohl říct, že je tento dobrý skutek v podstatě taky sobecký. Chci udělat druhému radost, protože se z toho budu těšit i já. Ale to už asi opravdu zacházím daleko.... Z mého poměrně skeptického článku vyplývá, že dělat dobré skutky vlastně ani nemá cenu. Budeme za sobce, co si masírujou ego, mají černý svědomí a chtěj se jen ukázat před ostatními, jací jsou frajeři. No, nevím. Možná, že selekce dobrých skutků je na místě. Stojí ten druhý o to, abych mu pomohl/a? Chci potěšit jeho anebo jenom sebe? Já osobně jsem lenoch. Takže si radši sakramentsky vyberu, jestli dobrý skutek, který udělám, bude druhému doopravdy k něčemu. Když už se mám k něčemu vybičovat, tak ať to za něco stojí.
