"Až se zblázním, tak zapomenu, že chlap je divnej tvor", zpívá Mariana v muzikálu Robin Hood. Text k písni napsala Gábina Osvaldová, ta určitě o tom ví svý. Já zatím asi úplný blázen nejsem, protože si ještě pořád myslím, že chlap se občas jako "divnej tvor" chová. Mám pro přinejmenším jeden důkaz.
Loni, v kolínské nemocnici, den po operaci, stále napojená na různý hadičky, jsem dostala děsnou chuť na sladký. Ale šílenou. Nešlo to prostě ničím zahnat. Jak si taky člověk může dát něco dobrého, když je na tekuté stravě, a to ještě může být rád, protože by se taky mohl spokojit jen s infuzí. Napadla mě spásná myšlenka napsat svému muži, aby mi přinesl horkou čokoládu. Rozkaz zněl jasně: "prines prosim horkou cokoladu". On na to, že se mi změnila chuť nebo co? No jasně, že se mi změnila chuť, jiný sladký než tu tekutinu do sebe nedostanu. A celý den se těším na to, až se rozrazí dveře a vejde velký kelímek čokolády doprovázen mým mužem... Za pět pět do místnosti vrazil akorát můj muž s baťůžkem. Namísto pozdravu jsem štěkla, kde že je ta čokoláda. "Moment", řekl a rozjasnily se mu oči. Otevřel batoh a vyndal - tabulku hořký čokolády. Chtělo se mi plakat. Příšerně. Hořkou nejím, a i kdybych si ji nakrásně chtěla vzít, jak ji asi mám dostat do krku zhruba 30 hodin po operaci. A myslela jsem si, že to všechno ví, zněla výčitka. Jo, věděl, proto se ptal, jestli se mi změnily chutě, chtít hořkou čokoládu je u mě prostě něco nečekaného. Achjo... Do automatu už ale skočit nemůže, protože za pět minut končí návštěvní hodiny a on přijel za mnou, tak chce se mnou být, a jestli si uvědomuju, jak velkou práci mu dalo čokoládu sehnat. Tak jsme si hleděli pět minut akorát z očí do očí, protože já byla hořce zklamaná tím, že žádná sladká tečka dneska nebude a že mi nechce udělat radost a jak mohl nepochopit mou dokonalou smsku. Jeho zase mrzelo, že splnil, co jsem požadovala, a namísto pochvaly jsem na něj hnusná. Ach, ta komunikace. Zase jsem dospěla k poznání, že jsou na světě věci, které člověk prostě musí vyjádřit přesně. Nejen náznaky, a doufat, že ten druhý to pochopí. On to pochopí, to jo, ale po svém, což ve většině případů končí dost neromanticky. A asi je jedno, jestli jsou příčinou výčitky kvůli čokoládě z automatu anebo kvůli tomu, že vlastně vůbec nevnímá, co chci. (Jak by mohl, když to neřeknu). Můj manžel prostě občas podá divný výkon, jenže za to si třeba taky můžu sama - přání bylo nejednoznačné a on si ho prostě vysvětlil jinak. Asi bych měla být specifičtější v tom, co chci, co se mi příčí, po čem toužím. Pak totiž všechno určitě dopadne krásně, jako v hollywoodském filmu. Kdo by z nás nechtěl zažít happyend. I ta písnička, která ve svém začátku pro muže vyznívá docela nelichotivě, končí veršem "až se zblázním, tak nemůžu víc chtít, než kousek cesty s tebou jít." No, zbláznit se nehodlám. Ale to zásadní, krásně romantické přání jít s někým za ruku aspoň kousek cesty je už srozumitelné, ne? A ty prkotiny se už cestou vychytají.
