Kamarádka si mi tuhle stěžovala, že nemůže najít práci. Deprese, invalidní důchod, bez žádné podpory ze strany rodiny, finanční zázemí nula nula nic. Pracovala by, až by brečela, jenže ji nikdo nechce.
Všechny předpoklady pro výkon daného povolání splnila, ale jakmile prý donesla přiznání invalidního důchodu, vypoklonkovali ji ze dveří, ani nevěděla proč. Nenapadá mě jiný důvod, než ten, že zaměstnat člověka s duševní poruchou je zřejmě příliš riskantní, ale v čem ten risk spočívá, to jí nikdo do očí upřímně neřekl. A tak ona kamarádka pracuje v jedné chráněné dílně téměř zadarmo, a doufá v lepší časy. Bohužel, její zkušenost není ojedinělá.
Znejistila jsem. Jsem taky v důchodu. Jsem práce schopná a chci pracovat. Jsem v procesu hledání si práce. A jsem na vážkách, jestli se k papíru na hlavu přiznat anebo zatloukat, zatloukat, zatloukat. Zbaběle jsem zvolila druhou variantu, i když moc nechápu, proč by mě kvůli mému postižení neměli zaměstnat. Posuďte sami:
- Zkolabovat, to se může stát každému. Stačí blbá náhoda, a jste v háji, a je úplně jedno, jak moc zdravý jedinec jste. Já už kolaps organismu zažila. Je to něco tak nepopsatelně příšerného, že udělám vše pro to, abych se do podobného stavu už nestala. Duševní hygiena mi tedy není cizí.
- Několikrát jsem prošla psychiatrickou nemocnicí. Velmi dobře tudíž vím, jak blázinec vypadá. Dojdu-li k přesvědčení, že „to není firma, to je blázinec“, nesložím se z toho. Přesně totiž vím, jak to v takové instituci chodí, a jak se tam chovat, aby člověk přežil bez úhony.
- Díky blázinci jsem zvyklá na režim – napřed se udělá toto, pak následuje něco jiného. Vím, že i když se budu proti zaběhanému rámci vzpouzet, nijak mi to nepomůže. Jasně, že diskusí lze dospět k jeho určitým modifikacím, pokoušet se ale o převrat nemá smysl.
- Respektuji, anebo alespoň akceptuji rozhodnutí výše postavených či zkušenějších kolegů. Nemá cenu se totiž povyšovat na doktora, jste-li pacient, který léčbě houby rozumí. Můžete se o ni zajímat, můžete spolurozhodovat o jejím průběhu, můžete k ní zaujmout své stanovisko, můžete nadávat na neschopnost lékaře se svými kolegy spolupacienty, ale to je asi tak všechno.
- Jsem ohromně trpělivá. Práce s korálky, kdy se snažíte třesoucí se rukou provléci ten nejmrňavější kousek skla vlascem, vás poznamená navždy. Už se nevztekám, neplýtvám materiálem, nemrskám rozdělanou prací o zeď. Umím se soustředit i při nudné a titěrné činnosti. Dbám na detaily. Kdo nevěří, ať si korálkování zkusí.
- Žádná sociální interakce mě nepřekvapí. V léčebně jsem potkala mnoho lidí s nejroztodivnějšími způsoby chování,takže podivíni, se kterými se člověk střetne „venku“, mi vlastně přijdou normální. Tuhle jsem se ocitla na jednom osmiletém gymnáziu, kde mě míjející chlapeček oslovil slovem „bagr“. Automaticky jsem odpověděla „ahoj“, „bagr“ je zřejmě nová forma pozdravu. Proč ne.
- Z výše uvedeného důvodu vyplývá, že kromě podivínů nebudu mít problémy ani s cvoky, blázny, debily. Magory nevyjímaje.
- Na rozdíl od mnoha ostatních jedinců už vím, že jsem blázen. Snažím se se svým postižením žít a jednat podle toho. Umí tohle ti ostatní?
Milí potenciální zaměstnavatelé, doufám, že jste si po přečtení mé obhajoby udělali vlastní obrázek o tom, jak je důležité míti ve firmě nikoli Filipa, ale jedince v duševní nepohodě. Kdo totiž ještě nemá v týmu svého blázna s papírem, mohlo by se mu stát, že ho jednou bude okolí považovat nikoli za blázna, ale za blba, který si nechal uniknout takového lukrativního pracanta.
