Malá úvaha o listopadu 89

Blíží se opět výročí od události, která spustila veliké změny. Otázkou je o jaké změny vlastně jde? Došlo ke změně jedné formy totalitarismu, která byla z hlediska vládnoucí vrstvy už velmi zastaralá - byla zastarala už v době svého vzniku - do druhé, modernější formy totalitarismu, která se někdy nazývá západní demokracií. Forma se navenek změnila, to, co zůstalo pod tím, je stále stejné. I možnost omezeného podnikání, které vykonalo viditelný zázrak dostupnosti velkého množství zboží na trhu, je ve své okleštěné podobě povolena proto, že umožňuje vládnoucí třídě více utrácet a mít více moci nad produktivní vrstvou státních otroků. Proto podnikání povolují a jen se ji snaží "regulovat". Jakmile jim podnikání bude vadit v dalším omezování práv lidí, znovu je zakáží a ukážou svou pravou tvář. Tato „svoboda“ podnikání nebyla vybojovaná studenty navzdory vládnoucí třídě, ale v jejím zájmu. Dnešní možnost podnikání neplyne z práva osoby na své vlastnictví, ale je pouze dovolena státem. Každý den můžeme zaznamenat tisíce pokusí násilím prosadit osobní názory tím, že předáme svá neexistující práva modle zvaná „většina“. Tento akt je tedy protiprávní, nemůžeme předat právo, které nemáme, někomu jinému. Stát nemá právo brát majetek a životy, protože toto právo nemá ani člověk jako tvor společenský.

Požívám slovo totalitarismus pro způsob vládnutí záměrně, protože dokonale vystihuje jeden jev vládnutí. Latinské slovo "totus" znamená "celek", "všechno", "vše!. Podíváme-li se na oblasti, kde stát ovlivňuje jednání jedince a jeho právní postavení, pak zjistíme, že se jedná o život jednotlivce jako celku podobně jako pod nadvládou Národní socialistické německé dělnické strany či Komunistické strany Československa a Komunistické strany Sovětského svazu nebo Občanské demokratické strany či České strany sociálně demokratické. Principy bezpráví a násilného nucení lidí jednat jinak zůstaly stejné, jen forma - to co se jeví na povrchu - se mění. Povšimněte si jmen bohů, kterých se totalitní vlády dovolávají ve jménech svých stran. Bůh národ jako třeba německý, český či slovenský, bůh občan, bůh sociální či komunistický stát, bůh demokracie, bůh kolektiv. Kam se jen vytratil svobodný člověk, který se neklaní modlám?
Není proto překvapující, že výročí této změny halasně oslavují ti, kteří jsou členy vládnoucí vrstvy a tedy získali. Ti, co ztratili, a musí to vše zaplatit, jsou nějak divně rozčarovaní. Není divu, nikdy nepochopili, že svoboda není mít se dobře na úkor jiných. Nevím přesně co si lidé myslí, že „svoboda“ je. Zvláště když o ní mluví nějaký přívrženec etatismu v rádiu či televizi. Nenabízím definici svobody ale definici svobodné osoby: Osoba P je svobodná pokud náleží sama sobě a nikomu jinému. Jinými slovy, svobodná osoba je osoba reálná a zároveň suverénní. Stát, parlament, vlády, občan jako osoby jsou osoby imaginární, neboť nenáleží sami sobě a tedy nemohou být ani suverény a tedy ani svobodné osoby. Tyto imaginární osoby existují jen v lidmi vytvořených pravidlech jako jednotlivé role. Lidská bytost, která se stane svobodnou osobou, ale existuje nezávisle na legislativě a tvorbě pravidel. Řád svobodných osob existuje nezávisle na pozitivním právu, legislativě. Právo jako řád mezi reálnými osobami nemá žádnou přímou vazbu na řád mezi imaginárními osobami zvaný právem pozitivním. Z tohoto pohledu na konci roku 1989 došlo k počátku změny řádu mezi imaginárními osobami. Reálné osoby se opět podřídili jak vlastnictví imaginárních osob jako předtím. Lidská bytost je opět podřízena svým myšlenkovým výtvorům, imaginárním osobám, rolím určené pravidly. Lidská osoba je opět zotročena pravidly, která vytvořila vládnoucí elita.
Dnes jako i před rokem 1990 platí věta pana Bastiata, že stát je velká fikce, kdy si lidé myslí, že pomocí něho mohou žít na úkor druhých. Například existence dotací z EU toto dosvědčuje. Prohlásí se za zvuků fanfárů, že nějaké vesnice v Čechách bude mít kanalizaci, ale neřekne se, že v jiné vesnici, třeba v Belgii kvůli tomu bude chybět něco jiného. Lidé z jedné vesnice žijí na úkor jiných lidí z jiné vesnice hodně daleko (to je ta dokonalejší forma vládnutí, nikdo nevidí a nezná ty, na úkor kterých žije).
Tehdy jsme měli všichni nějaké představy a byly bez rozdílu pokřivené. Otroci nebyli připraveni pro svobodu a nic o ní nevěděli. A ti, kteří věděli, zase nebyli žádní stratégové. Vládnoucí třída byla opět připravena ujmout se svých otroků a postarat se o ně v dobrém i zlém.
Lidé toužící po nějaké „svobodě“, kteří měli možnost zasednout do parlamentu a vlády neměli jasno o situaci a upadli do největšího nebezpečí pro cíl umožnění života svobodných lidských bytostí. Nebezpečím tohoto cíle je politický pragmatismus každodenních záležitostí. Pragmatismus politiky podněcuje k přijímáni ad hoc rozhodnutí s cílem získat či udržet si politickou moc, přičemž tato rozhodnutí jsou často nesourodá a kontra produktivní s ohledem na nejvíce žádoucí dlouhodobé cíle. Například se popře právo jednotlivce na vlastnictví. Můžeme si připomenout na právo vlastníka domu, který je reálnou osobou, najít si nájemce, s kterým se domluví na nájemném. Tento problém není vyřešen dodnes. Dodnes vlastnická práva k těmto domům uplatňuje „lid“, „blaho společnosti“ či „veřejný zájem“ nebo „zákon“ a další podobní bozi vytvořené v naší mysli. politický pragmatismus každodenních záležitostí nese své plody.
Nejvýhodnější strategie spočívá v trvalém studiu a vzdělávání sebe a druhých o právu, spravedlnosti a svobodě a v přijetí krátkodobé politiky postupného pokroku směřující k cíli společnosti svobodných lidí, politiky vždy SLUČITELNÉ s tímto cílem.
Svoboda je drahá a nikdy není trvala zaručena. O ní se vede boj a ten vyžaduje dobrou strategii. Není třeba hned klesat na duchu, když se něco nepovede. Jen si nesmíme myslet, že moc vládnoucích je něco reálného. Moc existuje pouze v hlavách ovládaných a ovládání jsou nakonec i vladaři.