Znáte to – sedíte si tak mezi lidma, pozorujete, posloucháte. Dřív, či později přijde hláška: „a na nás, na vobyčejný lidi se vykašlou“ nebo „dyť já jsem jenom vobyčejnej člověk, se mnou se nepočítá“ nebo třeba, že „nám, vobyčejnejm lidem nikdo nic nedá“ a spousta podobnejch. Kdo je to vlastně ten vobyčejnej člověk?
Nelze si nevšimnout, že vobyčejnej člověk si především stěžuje. Obvykle na cokoli, čeho nemůže dosáhnout tak, že mu to někdo jinej (bezpochyby zlej) bez přičinění dá nebo jak to ty druhý (zlí) dělaj děsně špatně. Sice si nepomůže, ale vo to je mezi sobě rovnejma ceněnej, nespíš za to, jak se vyzná a jak dokáže směle nadávat a kritizovat. No, nedivme se, je to jednoduchý, nic to nestojí, nic se u toho nedá zkazit, ale hlavně se u toho dá neskutečně tlachat.
Vobyčejnej člověk si svůj vytříbenej negativistickej názor vytváří podle palcovejch titulků v bulváru a Haló novinách a stejně tak i argumentuje. No, argumentuje, to je poněkud silný slovo, dokola vopakuje by bylo přesnější. Vobyčejnej člověk se neusmívá, nemá vlastně žádnej důvod, když se všechno spiklo proti němu. Taky neumí pozdravit, tihle vobyčejní lidi, když si k vám chtějí přisednout třeba ve vlaku. Mají na to takový zvláštní grif, jdou vokolo, zpomalej, přejdou vaše místo o krok dva, zády k vám se vrátej a hrcnou si, jako byste ani neexistovali. Vobyčejnej člověk nenechá dýžko v hospodě. Hospodskej je pro něj automaticky prevít, co ho chce jen voškubat. Sice to nikde není napsáno, ale ruku na srdce, když je dobrá hospoda, je to taková malá slušnost, pozornost, prostě něco navíc, co udělá radost. A jsme u toho, vobyčejnejm lidem nejspíš nedělá radost dělat radost. Tak proto asi.
A taky se často dívaj na televizi, vobyčejnej člověk bez denní dávky céčkovejch seriálů vo vobyčejnejch lidech nemůže bejt. Doma i vokolo může bejt nepořádek, ale v obýváku musí stát pořádný kino, bez toho to nejde. K tomu si votevře „plzeň z Popovic“ a pak je teprve spokojenej. Teď mě můžete všichni vlízt na hrb. Vobyčejnej člověk totiž sám sebou nechává neskutečně vláčet, věří jen neuskutečnitejnejm slibům a představa, že může náhle mít hodně, je pro něj lákavější, než toho opravdu někdy dosáhnout. Stejně by nebyl nikdy spokojenej. Ale sebevědomí, to zas má, a jaký. Rozumí politice, jak prezident, ale k volbám nechodí a nejvíc fandí těm, co za tu jeho vobyčejnost nesou největší vinu, mladý jsou podle něj nevychovaný a nekultivovaný, ale tričko si pral naposledy před měsícem a nic jinýho než montérky, tepláky nebo zástěru nezná.
Jenže ta jejich obyčejnost spočívá jen a jen v jejich hlavách. Zdědili to, byli v té „obyčejnosti“ vychováni a my jim to nemůžeme mít za zlé. Věřím, že nás, co se tak necítíme, bude jen a jen přibývat.
Přeji Vám pěkný den.
