Eden rozhodně nebyl žádným rájem.

Už jste někdy viděli jak pokladní prodává vstupenky do kina v zimních rukavicích? Já ano. Bylo to v branickém kině EDEN a dávali Mrazíka.

Tenkrát se ještě filmy stáhnout nedaly a YouTube nebylo ani v plenkách. Filmy se do kin převážely na filmových kotoučích, uložené v plechových krabicích. Vážily podstatně víc než na CD či na flešce. Stalo se také, že jsem přišel do kina Eden na nějaký trhák a pokladní hlásila, že krabice ještě nedorazila. Příčinou mohla být sněhová kalamita nebo skutečnost, že se film v Berouně tak líbil, že ho v místním kině o pár dní prodloužili. V horším případě krabici s filmem zapoměli někde v úschovně na nádraží. Pokud byl takovým trhákem sovětský válečný velkofilm spojený s krátkým dokumentem o Gruzínském souboru písní a tanců z Batumi, tak se to rovnou vyšetřovalo jako sabotáž.

Naštěstí tu byla šedesátá léta, kdy ledy tály i v kinematografii. A tak jsme mohli vidět na plátně i jiné vášnivé polibky než ty notoricky známe ze zpravodajských týdeníků šedesátých let. Samotné kino se nacházelo hluboko pod úrovní ulice. Sešli jste schody dolů a tam stál podlouhlý barák. Z dnešního pohledu bych řekl něco jako kravín pro lidi. I tam se dala otevřít celá jedna strana, takže jste viděli z Branické ulice přímo na lavice do sálu. 

Umístění kina v ďolíku pod silnicí bylo velmi nešťastné. Za prudkého lijáku se voda valila strání přímo do kina. Stávalo se, že vám při největším nerváku na plátně něco přiteklo zleva pod nohy a vy jste podezíral souseda, že děj moc prožívá. Za chvíli bylo všem jasno. Diváci se místo na plátno začali dívat pod nohy a naslouchali bubnování přívalu deště na střechu kina. To ale nebylo vše. Když se otevřely východy z kinosálu, tak jste se neocitli v útulném předsálí, ale z lavice jste vykročili přímo do jedné obrovské kaluže, z které nešlo nikam uniknout. V takových případech pokladní s promítačem vymetali koštětem vodu ze sálu, aby se stihlo následující představení. 

V zimě mělo kino také své kouzlo. Když byla fujavice, tak se zaváté vchodové dveře nedaly otevřít. Uvnitř kina ležel před pokladnou sníh a všude to klouzalo. Pokladní byla zabalená do vatového kabátu s dekou přes nohy a prodávala vstupenky v rukavicích nejen na Mrazíka. Kino se při mrazech nedalo vytopit, a tak jsme seděli oblečeni. Ty ohromná kamna bych vám přál vidět. Uhlákem se přikládalo i během promítání až jiskry lítaly. O sedadla v blízkosti kamen byl v zimě velký zájem. Eden rozhodně nebyl žádným rájem.

Kino mělo prkennou podlahu, která i se sedačkami silně vrzala. Když se diváci v tichosti usadili do lavic, zhasla světla a promítač pustil film, tak vyhlášení braničtí sígři vpochodovali za hlasitého dupání do sálu. Někdy to promítač nevydržel, přerušil promítání a přišel je umravňovat. Když se však promítači podařilo při nějaké choulostivé scéně přetrhnout v promítačce film, tak ho celý sál vybučel. Dnes bychom řekli vyfakoval. Uznejte, že přijít o napínavou scénu, kdy kombajnista při žních líbá při práci svojí závoznici a do toho se blíží od západu bouřka, fakt naštve. A to v době, kdy nám všem šlo o každé zrno.

Někdy v polovině šedesátých let zažil Eden zatěžkávací zkoušku. Do naší pražské čtvrti přijel Vinnetou, následovaný Old Shatterhandem. Od pokladny se tvořila dlouhá fronta, lístky si kupovaly celé rodiny. Každá holka chtěla být Ribannou nebo Nšo-či. Ale každé se to nepovedlo. Později dorazila Angelika - prý markýza andělů. A to bylo jiný kafe! Najednou nám všem bylo předčasně patnáct. Markýza je na nás bez varování vybalila, že se první řady jen prohnuly. To již také zavětřili i usedlejší karbaníci z Kovárny, kteří normálně na kulturu moc nebyli. 

Tyto filmové fláky nám však nedali jen tak zadarmo. Než přicválal na plátno náš hrdina Vinnetou, tak jsme nejdříve museli přetrpět ty bezduché zpravodajské týdeníky před filmem, kde nám pravidelně vyhrožovali, že imperialisti nespí. Vidět ty filmy v opravdové barvě, bylo nesmírně atraktivní. A to jsme mohli jen v kině. Doma stále převažovaly černobílé TV přijímače. A kdo měl tenkrát "barevnou", tak si mohl ty barvy jenom domýšlet. 

Eden mi dopřál nejen Chaplina, Šíleně smutnou princeznu, Perný den s Beatles a Formana, ale také první nesmělé doteky se spolužačkou v poslední řadě. A na to se přece nezapomíná.

Pavel Vildomec

vildomec.blog.idnes.cz