Moje maminka je ročník 1922 a navzdory neúprosnému běhu času je s pomocí rodiny ještě stále schopná bydlet sama. Uvaří si, zvládá svou tělesnou hygienu, s pomocí vyjde ven, nákupy, úklid, poštu apod. jí zajišťuje celá rodina. Občas nás babička překvapí svými hláškami.
„Já už tady dlouho nebudu, nějak mě bolí srdce“ (má novou aortální chlopeň) …“ jeee to je pěkná cibule, vezmu si 5 kg“.
No a nákupní seznam na dnešek: všechny mouky, pískový cukr a státní dluhopisy. Měla jsem dojem, že špatně slyším!
Již přes rok také žiju sama s jedním příjmem a velmi pečlivě zvažuji, co mít musím, co mít můžu a co je pro mě nadstandard. Ani v jedné této kategorii se státní dluhopisy neobjevily. Možná nemám dostatečně vyvinuté cítění pro potřeby státu a převažují moje osobní touhy, přání, nutnosti. Když se ale zamyslím nad nákupním seznamem mojí 89leté maminky, trochu jsem se zastyděla. Stále přemýšlím, co může být příčinou našeho odlišného přístupu ke státním dluhopisům. Maminka díky svému ročníku narození zažila třicátá léta minulého století, nezaměstnanost svých rodičů, druhou světovou válku, éru budování socialismu i dnešní dobu raného kapitalismu. Je již dvacet let vdovou a je tedy zvyklá hospodařit s málem. A přesto jí neunikla informace ve sdělovacích prostředcích o zahájení prodeje státních dluhopisů. A přesto požádala svou vnučku, aby jí vysvětlila, jaké státní dluhopisy jsou k mání. A přesto chce státu pomoci a pár si jich koupit. Ještě nevím, co udělám já, rozhodně nepůjdu do žádných velkých investic, ale možná bych si alespoň za nějakou symbolickou částku měla také něco koupit. Kvůli pocitu sounáležitosti s těmi, co potřebují podat pomocnou ruku. Ale asi si budeme muset pospíšit, aby nebylo vyprodáno.
