Ani nevím, jak se mi to povedlo, ale na podzim jsem byla jako host na křtinách malého Vašíka. Když jsem se nad ním s obavami skláněla, že jsem cizí člověk, abych ho nerozplakala, překvapil. Usmál se na mě. Nebyl proto problém si ho pochovat a na chvilku ulevit rodičům, aby se mohli věnovat dospělým hostům křtin. Prostě jsem zapadla do jeho světa.
Maminka Vašíka pokračuje ve studiu vysoké školy, všechno zvládá sama s manželem, občas vypomůžou babičky. Až tuhle – vypsaný termín na zápočet nešlo změnit, manžel mimo republiku a ani jedna babička se nemohla utrhnout z práce. A tak jsem přišla na řadu, jako „ta“ osoba ze křtin, kterou malý Vašík ve svém okolí akceptuje. Stejně jsem ten den měla dovolenou a nebyl problém vše zorganizovat tak, abych Vašíka pohlídala. Byla jsem asi dvě hodiny „procházková babička“. Pro potřebu maminky Vašíka mám velké pochopení, sama jsem se stala maminkou dcery ve druhém ročníku vysoké školy, a to jako jedna z prvních na naší fakultě.
Vašíka jsem převzala nakrmeného, teple oblečeného a zachumlaného v kočárku a maminka spěchala do školy. A tak jsem se vydala po vinohradských ulicích v úplně nové roli. S kočárkem, s ležícím miminkem a se starostí, aby mu nic nescházelo, byl v bezpečí, neproplakal celou dobu, kdy nad sebou uvidí cizí obličej. Pomocnou ruku mi nabídla blízká kamarádka, která brázdí vinohradské ulice s kočárkem s jen o pár dní mladším miminkem - slečnou. Společně jsme došly do parku, aby děti spaly mimo dosah hluku z ulice a relativně v přírodě. Pro mne bylo překvapením, kolik jsme potkaly kočárků, a to nejen s maminkami, ale taky s tatínky, babičkami i dědečky. Tuhle cílovou skupinu lidí s kočárky už dlouho nesleduji a z minulosti mám nějak v paměti jen ty maminky u madla kočárku. Mnohé se změnilo.
Vymezený čas nám společně utekl, Vašík sice nespal celou dobu, ale věděla jsem si s ním rady, takže doufám, že jsem se jako „procházková babička“ osvědčila. Hlavně, že dopadl dobře ten zápočet.
