Úplná náhoda mě nedávno přivedla do Vídně, kde jsem měla možnost strávit skoro celý všední den. Nebyla jsem ve městě poprvé, ale premiérově jsem si program tvořila sama a pohybovala se po městě hromadnou dopravou.
Naštěstí se vyznám v mapách, a tak jsem si připravila trasu od hotelu tak, abych vše, co jsem chtěla vidět, stihla navštívit. Koupit celodenní jízdenku pro vídeňskou MHD a najít nejbližší zastávku tramvaje od hotelu jsem zvládla ještě večer, a po snídani hurá do města. Na zimu jsem byla vybavená, ale přece jen jsem raději občas vlezla do nějakého obchodu, abych se lehce zahřála. Líbilo se mi, že u některých obvyklých zastávek zájezdů byl brzy dopoledne klid a jen velmi málo turistů. Přestože jsem neměla v úmyslu fotit mně známé památky, ten jiný, prázdný prostor mě sváděl k zachycení okamžiku alespoň mobilním telefonem. Vyfotila jsem si slona pro štěstí před muzeem na Maria-Terezia Platz a měla jsem hned lepší náladu.
Před radnicí jsem konečně pochopila, proč jsem cestou od hotelu potkala několik skupin předškolních dětí, jak „někam“ jdou. V parku před radnicí je totiž „Vídeňský ledový sen“. Několik ledových ploch je propojeno lesem ledových cestiček v přilehlém parku před radnicí, a tak se děti, mládež i dospělí můžou prohánět po celkem velkém ledovém prostoru. Půjčovna bruslí, občerstvení i hygienické zázemí je samozřejmostí.
Tramvají jsem se pak přesunula k mému dalšímu cíli, kterým byl atypický činžák – Hundertwasserhaus. V přilehlém obchůdku jsem nemohla odtrnout oči od reprodukce Gustava Klimta s názvem Blumengarten (Květinová zahrada), a tak jsem odcházela s reprodukcí. Zvítězila moje chamtivost a s heslem „za o trochu víc peněz - hodně Klimta“ jsme zvolila pro mne optimální kombinaci ceny a velikosti reprodukce a za svých zhruba 120 korun jsem si udělala radost jako za 120 tisíc (ale nevím v jaké měně).
Moje radost z reprodukce Gustava Klimta se po návratu domů začala kalit, protože jsem si na zadní straně srolované reprodukce přečetla číslovku 110 x 110 cm a začala hledat hotový rám, abych si dílko sama adjustovala. Ale hotové rámy se převážně dělají obdélníkové a největší rozměr je 70 x 100 cm. Zkusila jsem zajít do rámařství, a když mi tam začali počítat náklady na individuální zakázku, která se při nejúspornější variantě dostala přes 2000 korun, objevila se opět moje lakomost a řekla jsem si, že tolik peněz přece už nedám. Dalším pokusem byla konzultace v hobby marketech, kde mě od samo–domo vyráběného rámu v tomto docela velkém rozměru nenápadně zrazovali. Přece jenom jsem asi nevypadala jako zručný kutil. Ještě jsem zkusila prodejnu výtvarných potřeb, napadlo mne sestavit si tzv. blind-rám, ale nepotahovat ho plátnem, jen ho „nějak“ pojednat. Neměli můj rozměr, ale už vím, že se vyrábí. Paní prodavačka ale opět vyjádřila pochyby nad tím, jak tam reprodukci uchytím. Takže zase nic. Tahle varianta mi ještě nějakou dobu zrála v hlavě, naštěstí jsou blízko ještě další výtvarné potřeby. V nich znova vyprávím svůj problém s velkou reprodukcí a tentokrát společně vymýšlíme řešení: blind-rám v potřebné velikosti, na něho napnout plátno a na plátno nalepit reprodukci speciálním lepidlem. Tomu rozumím, troufnu si na to, a protože všechno mají, odcházím s laťkami a taškou dalších propriet a o 600 Kč chudší. Sponkovačku na upevnění plátna na blind-rám jsem nekoupila, někde doma musí být. (Není, takže další nákup).
Konečně nacházím čas a tu správnou náladu, rozkládám všechno potřebné, sestavuji rám, napínám plátno, připravuji si lepidlo, štětec, odháním kočku, aby se neprošla po plátně, které teď leží připravené na zemi. Rozbaluji reprodukci a otvírám ústa údivem, protože reprodukce je proti vlastnoručně vyrobenému plátnu nějaká malinká!
Naměřila jsem jen 68 x 68 cm……
Tentokrát si přečtu celou větu na zadní straně reprodukce, kde se dozvídám, že originál má 110 x 110 cm.
Ale stejně se mi ve Vídni líbilo.
