Každý má nějakého koníčka. Někdo sbírá známky, někdo chová akvarijní rybičky, někdo propadl sportu. Někdo píše dopisy a posílá pohlednice. Taky občas napíšu dopis, ale spíš zavolám nebo použiju elektronickou formu kontaktu. Ale taková paní Věra, bývalá kolegyně mojí maminky, je v posílání dopisů a pohledů až maniak. Řekla bych, že má „poštovní úchylku“.
Jen tak na okraj - moje maminka je v důchodu už něco přes čtvrt století, ale paní Věra je celou tu dobu neuvěřitelně vytrvalá. Jejím vrcholným číslem jsou Vánoce a Velikonoce. Vždy dva měsíce před uvedenými svátky začne posílat tematicky laděné pohlednice, a to minimálně jednou až dvakrát týdně. Obálka obsahuje zpětnou adresu včetně telefonního čísla a pohlednice uvnitř obálky je popsána do posledního místečka poměrně nečitelným písmem, takže maminka tak úplně neví, co vlastně paní Věra píše. Ani na přání nechybí nejen jméno, ale i celá adresa s uvedeným telefonním číslem, posledních deset let dokonce mobilním.
Zhruba 3 týdny před Vánoci/Velikonoci se frekvence posílaných pohlednic zvyšuje, takže přicházejí obden. No, a když nestačí ani toto, jsou v obálce najednou i dvě až tři přáníčka hustě popsaná. Rekord byl pět přání v jedné obálce. Nejde jen o obyčejné pohledy – jsou různě zdobené, hrající, proměnlivé obrázky, hranice vkusu je hodně posunuta až směrem k pouťovému zboží. Ale myslím si, že paní Věře jde spíš o tu kvantitu než kvalitu.
Na začátku letošního prosince přinesl poštovní doručovatel mamince důchod a vzal s sebou i obyčejnou poštu, kde nechybělo přání v obálce od paní Věry. Pan pošťák říká:
„Tak už Vám nesu vánoční přání. To dneska není úplně běžné.“
A maminka po zjištění, že je to od paní Věry kontruje:
„Těch ještě do Vánoc bude! Uvidíte!“
Funguje to, obálky opravdu chodí, a tak nejen že to je neklamná známka toho, že se ten Štědrý den opravdu blíží a zároveň víme, že paní Věra je stále v kondici.
Přání k narozeninám a svátku nemají takovou frekvenci, jako tak vánoční a velikonoční, ale vždy jich je víc než je obvyklé.
