Na cesty v MHD si nosím knihu. Proto mám možná při půjčování knih v knihovně lehce pokřivené priority, podle kterých si vybírám čtivo. Kniha musí být spíš menší, lehká, moc neohmataná, s většími písmenky, klidně i se „čtenářskou stužkovou záložkou“, no a navíc i se zajímavým tématem nebo od oblíbeného autora. Docela se mi daří vybírat, a tak si cestování v MHD bez knihy už ani neumím představit.
Tuhle jsem dobíhala ranní autobus, na jednom rameni tašku s věcmi na večerní jógu, na druhém kabelku samozřejmě s knihou. Všechna místa byla obsazená, a tak jsem se postavila k nejbližší vhodné tyči, tašku se cvičením držela v ruce, kabelku nechala na rameni, vyndala knihu, rozevřela na místě označeném stužkovou záložkou, nechala ji volně viset v prostoru, a pokračovala ve čtení z předcházející jízdy v MHD. Sláva, autobus jsem stihla, jedu včas do práce, mám se čeho držet, mám všechno s sebou, a tak se nořím do rozečteného příběhu.
Koutkem oka jsem si všimla, že stojím asi nad desetiletým chlapcem, který sedí s batohem na klíně a pořád se rozhlíží kolem sebe, občas se podívá i na mne. Říkám si, asi hledá možnost, jak mi nabídnout místo k sezení. Mám dobrou náladu, nepřipadám si stará, tak vydržím těch 15 minut jízdy autobusem stát, čtu si a vědomě se vyhýbám případnému očnímu kontaktu se sedícím klukem. Chlapcovo vrtění trvá ještě asi další 4 zastávky, pak už to nevydrží a osloví mne:
„Paní, můžete jít kousek dál? Padá mi to na hlavu!“
„Co Ti padá na hlavu?“
„Ta záložka z Vaší knihy.“
Skutečně. Stojím tak, že z otevřené knihy v mé ruce se houpe červená stužková záložka, která zřejmě občas přistane na čepici onoho chlapce. Zadržuji smích a zmůžu se jen na:
„Aha.“
A o jeden krok se opravdu posunu. Slovíčko „promiň“ mi však z pusy nevyšlo.
Nevím jak pro tohoto chlapce, ale pro mne začal těžký pracovní den s úsměvem na rtech.
