Nepropadla jsem fenoménu nekonečného seriálu Ulice, stala jsem se jen jeho příležitostnou divačkou. Nějakou dobu jsem byla upoutána na lůžko, a tak jsem v rámci rekonvalescence střídala knihy a sledování různých naučných i populárních pořadů na internetu. Mimo jiné i seriálů. Můj notebook prostě se mnou občas bydlel, a i nyní bydlí, v pelíšku.
Když jsem zjistila, že seriál Ulice má již více než 2000 epizod, zkusila jsem poctivě sledovat všechny postavy seriálu od samotného začátku a začala opravdu od 1. epizody. Pár desítek epizod jsem to vydržela, občas jsem ale k seriálu přistoupila jako Jára Cimrman. „V epizodě 100 až 150 se nestalo nic zajímavého, proto je přeskočíme.“ Nyní se blížím asi tak k 800. dílu a Cimrmanovu metodu i tak občas někdy použiju.
Ze zvědavosti jsem se o víkendu podívala na současný díl seriálu Ulice. Některé postavy zmizely, jsou tam jiné, nové – zatím neznám důvod jejich příchodu do seriálu. Něco se ale nezměnilo. Kytice růží.
Znovu připomínám, že jsem seriál neviděla celý a nejsem jeho fanouškem. Ale stejnou kytici růží jsem už viděla nejméně třikrát. Pan Mastný ji daroval kadeřnici Digi, pan Stárek paní Vilmě Nyklové a nejnověji pan profesor Kreuzer matce Simony. Těch situací mohlo být samozřejmě i víc, ale ještě nemám nakoukané všechny díly a přeci jenom občas některý vynechám. Kytice je ale stále stejná. Co na tom, na funkci to vliv nemá a když už je jednou ve fundusu, proč jí nevyužít. Ale berte to jako zprávu pro produkci, že se někteří diváci dívají na seriál i z jiného úhlu pohledu.
No a ten jiný úhel pohledu ještě použiju jednou – uznávám, že pro všechny, kteří se na seriálu podílejí ať už před kamerou nebo za ní, je to prostě způsob obživy. Také se živím prací, která by někoho jiného třeba nebavila. Ale některé výkony herců mě jako diváka zklamaly, což nemůžu říct o panu Vladimíru Brabcovi. Ještě nevím, jak se jeho postava do seriálu dostala, ale i to jedno setkání s ním v roli profesora Kreuzera ho v mých očích postavilo o několik tříd výš, než mám pocitově zasazené další jeho kolegy. Jeho gestům, pohledům a mimice jsem prostě věřila.
