Když byly dcery malé, psaly své dopisy Ježíškovi. Pro Ježíška to byla spíš inspirace, něco ze seznamu přece jen nakonec dostaly. Já si na podobnou hru ze svého dětství nepamatuju.
Moje maminka mi posledních asi 15 let dává prostřednictvím Ježíška obálku se symbolickým finančním příspěvkem na „něco“, co bych si přála, abych si s pomocí kouzelné obálky mohla udělat radost. Zvykla jsem si na to a vzhledem k vysokému věku maminky (letos oslaví své 90. narozeniny) to respektuji.
Před letošními Vánocemi jsem dostala od maminky záludnou otázku: „Co by sis přála k Vánocům?“ Upřímně, čekala jsem obvyklou obálku, ale o hmotném dárku od maminky jsem ani nepřemýšlela. Její otázka byla urputná a myslela to upřímně. Začala jsem tedy přemýšlet, co si mám přát.
Lásku a světový mír těžko můžu chtít zabalit pod vánoční stromeček. Probírala jsem tedy nějaké hmotné „něco“, co by bylo splnitelné. Vynechala jsem věci pro radost a přemýšlela o praktických záležitostech. Vylučovací metodou jsem došla k jednoznačnému dárku, který opravdu potřebuju. Tak schválně – co si myslíte, že je vánočním přáním singl zralé ženy?
Sekyrka. :-)
A zase mě píchlo u srdce. Sekyrku opravdu potřebuju, protože přestože jsem si koupila štípané dřevo, některé špalky jsou tak velké, že je do kamen nedostanu. A kdybych měla sekyrku, mohla bych je rozštípnout a ztopit. No jo, ale nemám špalek na štípání dříví .... Ale to zvládnu.
No a to píchnutí patřilo i myšlence, že mám asi netradiční ženské vánoční přání. Většina dospělých žen by si asi přála parfém, kosmetiku, šperk, hodinky, nebo tak něco. To by se mi taky samozřejmě líbilo, ale momentálně mě trápí chybějící sekyrka.
Vánoce jsou za námi a mně se hromadí velké špalky, které se mi do kamen nevejdou. Ježíšek moje přání nevzal vážně. Tak se budu muset do prodejny sekyrek vypravit někdy sama. Ach jo!
