Jsem letitým příležitostným čtenářem MF Dnes, a tak jsem si mohla přečíst rozhovor s paní Mirkou Čejkovou mimo jiné o rozpadu jejího třetího manželství. Podle jejich slov bylo provázeno psychickým i fyzickým násilím ze strany manžela. Věřím jí to.
A proto se mi vybavily dva zážitky, které máme společné.
Z dostupných veřejných informací jsem věděla, že paní Mirka Čejková má prvorozenou postiženou dceru. Nepátrala jsem po rozsahu postižení, a tak jsem nebyla překvapená, když jsme se před mnoha lety potkaly v ordinaci na specializovaném pracovišti očních lékařů. Moje dcera trpí vrozenou oční vadou a zhruba od 13 měsíců věku je v péči onoho specializovaného očního pracoviště. Proti mnoha postižením, která jsme za ta léta v čekárně viděli, lze považovat její vadu za drobnost. Ano, nosila sice od 13 měsíců brýle, dlouho i s tzv. okluzorem, má za sebou ve třech letech operaci obou očí, ale nyní ve své dospělosti žije normálním plnohodnotným životem. Sportuje, pracuje, řídí auto, hraje golf, jen asi nikdy nebude architektkou, protože s prostorovou představivostí je to trochu problém. Ale tohle povolání ji stejně nikdy nelákalo a nemá k tomu ani potřebné vlohy. Od útlého mládí až doposud je pacientem specializovaného očního pracoviště, které za tu dobu vystřídalo několik míst, kde sídlilo, až zakotvilo ve FN Motol. Ale když ještě byly ordinace v Praze v Kaprové ulici, strávily jsme jedno dopoledne v čekárně spolu s paní Mirkou Čejkovou a její dcerou. Přestože v té době byla hvězdou obrazovky, to dopoledne jsem ji poznala jako matku postiženého dítěte a získala si další moje sympatie, nejen jako televizní profesionál, ale především jako rodič. Dalším zážitkem je rozpad manželství, ve kterém mám sice premiéru, ale tak jako paní Mirka Čejková v závěru posledního manželství vyhledala pomoc odborníků, tak i já jsem se svěřila do péče specialistů a více méně v ní jsem stále. Pochopila jsem, že procházím pro mne tak strašně složitým obdobím, že ho nezvládnu sama a přišlo mi logické, obrátit se o radu k profesionálům. Nemám předsudky vůči psychologii a psychiatrii a moc mi v těch nejtěžších chvílích oba obory pomohly. Co tím vším chci říct? Nehrajme si na hrdiny, že všechno zvládneme sami/samy. Jsou v životě situace, které překračují možnosti jedince, ale naštěstí se vždycky najde někdo, kdo toho ví a umí o něco víc, než ten, který je v nějaké složité životní situaci, dokonce až v krizi. Nebojte se požádat o radu, pomoc, pohlazení, pochopení. Mimo jiné i proto vznikly K.O.Z.y – Klub odložených žen. Máte se komu svěřit, pomůže vám najít tu správnou pomocnou ruku a až budete za vodou, ukáže vám další možnosti, jak žít dál.
