Regulace intimity: "Co tě sere? Nad čím se dojímáš?" ptají se herci
Regulace intimityT. Bartůňková
Proč nás tolik fascinují lidské příběhy, které jsou nám prezentovány jako pravdivé? Od Bakalářů, Pošty pro tebe po Big Brothera, Vyvolené a další různé reality shows založené na pozorování lidí, kteří prožívají to samé co my. Lásku, neštěstí, strach, bolest, nerozhodnost, rozzlobenost, rozpaky, zoufalost a tisíc dalších pocitů, stavů a nálad, do nichž se snadno můžeme vžít, protože věříme, že to, co se před námi odehrává, je pravda pravdoucí. Tohle nevymyslel žádný scenárista, žádný dramatik si nevycucal z prstu dojemnou story, to přece napsal sám život. Ale jak to můžeme s jistotou vědět? Jak se můžeme naivně domnívat, že na nás tvůrci nehrají nějakou habaďůru?
Dvanáct herců stojí v řadě vedle sebe, čelem ke svému publiku, jež jim v okamžení dává zpětnou vazbu. Jaké to je stát tváří v tvář desítkám lidí a vyprávět o tom, že kradu v obchodě, o tom, že nemám rád Rusáky, o tom, že mi umřela babička nebo o tom, jak se stydím za svou tloušťku či vyrážku? Jaké to je, když se vám lidi zasmějí, jakmile přiznáte, že jste panic nebo máte mokré sny? Naskočí vám husí kůže? Udělá se vám knedlík v krku? Zvlhnou vám oči? Nebo se vám rozbuší srdce? I to jako diváci můžeme vidět, neboť herci si po celou dobu představení předávají snímač tepové frekvence, jejíž křivku můžeme pozorovat nad jejich hlavami.
Mluví se o naprostých banalitách, ale i o vážných věcech. Stejně jako v životě. Sere nás, když někdo stojí na eskalátoru vlevo, sere nás vlastní neschopnost, sere nás přetvářka. Bojím se, že svý děti nedokážu správně vychovat. Miluju přijet po celonočním řízení ráno na svítání k moři. Miluju hudbu. Dojímají mě lidové písně. "Mě taky! Přesně! To samý u mě!" chce se křičet. Čím osobnější věci herci říkají, tím více se divákovi otvírají. Nenaplněná láska, homosexuální orientace, problémy s přáteli a rodiči, smrt bližních... Je vidět, že některá přiznání mají herci skoro problém vyslovit: musí se nejdříve zhluboka nadechnout, na chvíli se odmlčí, mnohdy přivřou oči, jako by nechtěli být svědky tohoto veřejného přiznání na pomyslném pranýři.
Jak funguje veřejná a zároveň intimní zpověď? Je to oxymorón nebo realita? Inscenace není založená na improvizaci. Herci nejprve vytvářeli seznamy na daná témata, poté je na zkouškách četli a pracovali s nimi. Znají tedy již svou reakci, kterou v nich dané téma vyvolává. Vědí, jaké téma je pro ně nejpalčivější a jaké je jen vtípkem pro zpestření. Je však rozdíl číst si svých třicet odpovědí doma sám, před spolužáky či před plným hledištěm. Okruh posluchačů je vždy jiný, což může vyvolat rozdílnou emoci. A schovat se do okruhu vnitřní samoty vždy nejde. Jak regulovat svou intimitu? Nezbývá než s pravdou ven a ztrapnit se do bezvědomí či se schovat za postavu, kterou si jako herec vytvořím.
A kde je nyní hranice herectví a osobního obnažení na pódiu? Díváme se na dvanáct životních příběhů, dvanáct lidí, kteří nám otevírají své duše nebo na dvanáct herců, jež si s námi pohrávají, jak se jim zlíbí? Hrají na nás, že jim dělá problém vyslovit jejich velké tajemství? Jsou ty slzy, dlouhé pauzy a přeskakování hlasu hrané nebo reálné? Nakolik jsou jejich emoce regulované? Získali už od nich odstup, poté co na zkouškách zopakovali tato nepříjemná sdělení stokrát?
Jak moc se divák vciťuje do herce? Jen kolem mě plakalo asi pět lidí, další alespoň šustili kapesníky nebo popotahovali. Plakalo publikum lítostí nad pohnutými osudy herců nebo nad těmi svými, které se jim v mnohém podobaly? Nakolik zde hrají roli zrcadlové neurony, nakolik soucit či sebelítost, že prožíváme to samé? Témata, kterým se v hlavě výhýbáme, jsou mnohdy dost podobná. Když je před námi někdo řekne nahlas, minimálně to s námi trhne. Když máme stejnou životní zkušenost, naše emoce (soustrast, vcítění se, lítost...) je ještě silnější. Ale co kdybychom se dozvěděli, že celá inscenace je jen výmysl? Texty jsou napsané někým jiným a herci jen říkají slova, která si vymyslel dramatik? Přistupovali bychom k celému dílu jinak? Plakali bychom nebo spíše kriticky hodnotili výkony herců? Vciťovali bychom se ještě? Bylo by nám herců líto?
Závěr inscenace beztak naznačuje, že vše je jen divadlo. Herci si mažou pod oči mast, jež je dožene k slzám, a poté si nasazují klaunské nosy, veselé brýle s falešnými nosy, tváře vycpávají míčky. Odhrnují oponu a objevují jeviště za forbínou. Předvádějí groteskní kousky a špíly, tváře stále mokré, úsměvy strnulé. Byla to vše jen hra?
Regulace intimity ale není jen plná ublížených, dojemných či láskyplných výkřiků, pracuje se také s rozehráváním některých témat. Vybraní herci většinou vystoupí o krok dopředu z řady a například zpívají, recitují, vypráví, tančí, cvičí, svlékají se, přehrávají scénku... Celek však působí velmi minimalisticky: scéna, vlastně jen forbína před červenou oponou, nahoře s dvěma divadelními maskami, světlo, které se skoro nemění, postavení herců v téměř nehybné řadě, jejich přirozená mluva, kostýmy připomínají běžné, trochu slavnostnější oblečení do divadla. Vše působí velmi intimně, nestylizovaně, komorně, citlivě a prostě.
Inscenace režiséra Jiřího Havelky, který je zároveň pedagogickým vedoucím 4. ročníku, otevírá spoustu otázek, odpovědi ale musí divák hledat sám. Je těžké hodnotit herecké výkony, když se před námi smazává hranice mezi dramatickou osobou a hereckou postavou. Zich by o této inscenaci možná napsal studii, jež by pozměnila dějiny divadlení teorie. Jak poznat, co je pravda a co ne? A záleží na tom? Jdu si psát seznamy toho, co miluju, co mě dojímá a co mě sere... Možná skrz sebe samu porozumím této inscenaci více. Možná skrz tuto inscenaci porozumím více sama sobě.
______
Premiéra: 10.1.2014 v divadle DISK.
Režie: Jiří Havelka, Asistenti režie: Tomáš Měcháček, Tomsa Legierski.
Dramaturgie: Jana Macíčková. Výprava: Lucie Wildtová
Hrají: Petra Majerčíková, Johana Matoušková, Pavlína Skružná, Daniela Šišková, Tereza Volánková, Michal Bednář, Jan Čtvrtník, Martin Dědoch, Patrik Holubář, Bořek Joura, Vladimír Polívka, David Ryska
Lenka Veverková
... jen blbni!
zkazíš to všem! - tak se jmenuje výstava Romana Týce v pražské galerii Dvorac Sec Contemporary. Kromě koláží, objektů z drátěného výpletu či dveří nechybí ani pouťový autodrom.
Lenka Veverková
Moje psycholožka o tom ještě neví…
ale můj učitel tvůrčího psaní již ano. Mám strach, že někde někdy někdo zjistí, že něco nevím. Cokoli. Název první hry Bertolta Brechta, ostrov na čtyři, jméno ministra školství, SPZ Strakonic na tři nebo recept na segedýn. Přemýšlím, v čem vězí můj problém, moje prokletí a má obsese. Chci něco dokázat sama sobě nebo svým rodičům? Chci být nejlepší ve skupině a získat tak vůdčí postavení? Nebo se naopak bojím, že mě skupina nepřijme a vysměje se mi? Možná mám problém se sebepřijetím či jsem nedostávala od rodičů tolik lásky, kolik jsem potřebovala.
Lenka Veverková
Pitínský slovník: Ale co z toho, blbečku, když mi scházíš?
Mám dvě uši, ale když zavírám oči, už je neslyším. Vyzuj si boty a zatanči nám! Nikdy ti ústa tak hezky nevoněla. Otři mi pot z čela. Neslyšíte, že mi řve dítě? Náš kanár ale umí "der"... Perly v uších. Písek ve vočích. Z Nietzscheho nic. Skotský golf. A ta poloprázdná flaška je tygrem, jehož jméno je láska. Maruno, sedni si! Ale již začínám, jen si dovoluji ztratit čas na malou dramatickou pauzu před začátkem toho kousku...
Lenka Veverková
Pohádka o věcech v šuplíku
To vám byly časy, když jo-jo svítilo a hrálo veselou písničku, zatímco po provázku skákalo nahoru a dolů. Nahoru a dolů. Nahorů a dolů. Stále dokola v rytmu té hloupé melodie. Stále a stále nahoru a dolů. Jo-jo bylo věčně v pohybu, prostě k nezastavení. Nyní ovšem leží zapadlé v zásuvce, šňůrka zašmodrchaná, baterky vybité. Z výjimečného jo-ja je teď nudné, obyčejné jo-jo, k tomu navíc nepoužívané.
Lenka Veverková
Jak jsem dofotila
Láska k umění mnohdy navodí pocit, že i vy jste talentovaní. Nač jen pasivně přijímat, tleskat a s úžasem hledět? Je třeba také tvořit! Projevit se skrze hudbu, film, divadlo, fotografii, báseň, tanec, sochu, obraz, instalaci, román, tapiserii či patchwork...
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka
Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...
Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let
Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...
Moskva se chlubí kořistí z Ukrajiny: Abramsy, Leopardy i českým BVP
V Moskvě ve středu začala výstava západní vojenské techniky, kterou používá ukrajinská armáda a...
Nová odhalení z fakulty: studenti viděli vraha dřív, policie byla v budově víckrát
Premium Masový vrah David K., který v prosinci při střelbě na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v...
Na důchodce zaklekli, chalífát neřeší. Němce děsí mdlé reakce jejich politiků
Premium Snímky stovek radikálních islamistů demonstrujících v ulicích severoněmeckého Hamburku, kteří...
Na jednání o míru nepřijdeme, vzkázali Rusové. Švýcaři je ani nezvali
Švýcarsko iniciuje vlastní mírovou konferenci o Ukrajině. S pozváním Ruska na setkání, které se má...
Pavel zkritizoval všechny. Nefér jsou Babišova slova i kampaň SPOLU, míní
Kampaň, která dělá z hnutí ANO zastánce ruských zájmů, je podle prezidenta Petra Pavla stejně nefér...
- Počet článků 86
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 10069x
Seznam rubrik
- Aktuální dění
- Art
- Fejetony
- Divadlo
- Filmy
- Fotoblogy
- Hudba
- Humr
- Jak...
- Knihy
- Osobní
- Příběhy
- Rozhovory
- Životní styl
Oblíbené blogy
- Optimistický blog Kláry Mandausové
- Zápisky Terezy Boehmové
- Skvělý Stanislav Wiener
- Klára Hüttlová tak trochu z červené knihovny
- Cestovatel Rudolf Havlík