Moje psycholožka o tom ještě neví…

ale můj učitel tvůrčího psaní již ano. Mám strach, že někde někdy někdo zjistí, že něco nevím. Cokoli. Název první hry Bertolta Brechta, ostrov na čtyři, jméno ministra školství, SPZ Strakonic na tři nebo recept na segedýn. Přemýšlím, v čem vězí můj problém, moje prokletí a má obsese. Chci něco dokázat sama sobě nebo svým rodičům? Chci být nejlepší ve skupině a získat tak vůdčí postavení? Nebo se naopak bojím, že mě skupina nepřijme a vysměje se mi? Možná mám problém se sebepřijetím či jsem nedostávala od rodičů tolik lásky, kolik jsem potřebovala.

vsechno se mi z hlavy vykouriloveronika hradilova

Asi bych neměla číst tolik psychologických knih.

Občas bych chtěla mít sebevědomí jako můj bývalý přítel, který ke mně přišel s očima vyvalenýma a otázkou: „V ě d ě l a   j s i , že Kuba… je komunistický stát?“ Zalapala jsem po dechu a řekla: „No né!“ Odvětil: „No fakt!“ Ironie v mém hlase byla nejspíše málo postřehnutelná, takže jsem ho ujistila, že tato skutečnost je mi známá, ale nechápu, že on tohle zjistil až teď. „Já se za to nestydím. Každej ví něco. Nevyčítám nikomu, že nezná hlavní město Český republiky. Každej ví prostě něco jinýho.“ Byla jsem konsternovaná, neb tímto názorem bych si mohla obhájit každé své zaváhání či špetku nerozhodnosti při odpovědi na všetečné otázky, které slýchávám všude kolem sebe.

Ale já to prostě nedokážu. Otazník na konci věty ve mně vyvolává jemné napětí. Obstojím? Budu znát odpověď? Alespoň z půlky? Tipnu si správně? Radši netipovat, to bych se mohla ztrapnit ještě víc. Tvářit se, že odpověď vím a mlčet? Sklopit oči a pozorovat své ruce či raději předstírat, že se mi chce smrkat? Co když se zjistí, že tomu nerozumím? Že to nevím?

Podle katastrofických scénářů v mé hlavě by se daly natáčet nízkorozpočtové nezávislé filmy. Vedlejší postava se ptá hlavní hrdinky na banální otázku. Hlavní hrdinka neví, ale hrdinně předstírá, že ví. Používá spoustu cizích slov, které zní chytře, ale nedávají dohromady žádný význam. Kakofonní, empirické, falické, statické, sebereflexe, diagonála a recidiva. Vedlejší postava se nejdříve tváří, že se nic neděje, ale po chvíli začne na hlavní postavu křičet: „Ty tomu vůbec nerozumíš! Nerozumíš! Nevíš nic o této problematice!“ Hlavní hrdinka pláče a pokouší se několika způsoby o sebevraždu, vždy je ale zachráněna a nucena odpovídat na spoustu banálních otázek. Nic neví, přesto všemožně předstírá, že ví. Odvádí řeč jinam, posmrkává, předstírá koktání i zápal plic, němotu i mentální postižení. Závěrem je zasypána knihami, které přečetla zcela zbytečně, neb si nepamatuje ani jejich názvy.

Nabízí se otázka: Proč narovinu nepřiznat svou nevědomost? Samozřejmě jsem několikrát zkoušela i tuto trnitou cestu, již pracovně nazývám: „Ztrapni se do bezvědomí“. Nemá to však cenu. Reakce jsou tří druhů. Zklamané povzdychnutí a zakroucení hlavou. Oči na vrchu hlavy a doplňující otázka: „Cože? Ty nevíš? Ty fakt nevíš?!“ Či třetí a nejhorší způsob, kdy si je tázající naprosto jistý, že vy odpověď víte, i když ji nevíte. Jen si nemůžete vzpomenout, máte okno, jste nervózní či vám to dojde hned, jak odpověď řeknou za vás. Snažím se vysvětlit, že to tak není, ale je to zbytečné. „Jak se jmenovala hlavní hrdinka z Lucerny?“ „Nevím,“ „Ale no tak, dám vám chvilku,“ „Já nevím, jména si nepamatuju,“ „Ale to víte, že to víte, jen si vzpomeňte!“ „Prostě nevím…“ „Rýmuje se to na sluníčko!“ „Nevím!“ „Tak jak se jmenovala? Nepustím vás ze zkoušky, dokud mi to neřeknete!“

Chci se propadnout. Vlézt pod stůl a odplazit se do kouta. Rudnu a potím se, nervózně si prohrabávám vlasy a žmoulám svetr. Ve svých představách se profackovávám a nadávám si. Jsi blbá, jsi blbá, jsi blbá! Mé sebemrskačské sklony si v těchto chvílích libují. Některé banální neúspěchy si vyčítám i několik dní po té. Mám pocit, že nikdy nezapomenu, jak se mě učitelka na střední škole ptá, kdy byla francouzská revoluce. Nevím to přesně, nepovažuji to za nikterak důležité, ale jsem si jistá, že bych to měla vědět. Měla bych vychrlit jména, data, poznámky pod čarou a dodat také informace, které jsem si z vlastního zájmu sama nastudovala. Ale já nevím nic.

Kéž by se na každou otázku dalo odpovědět tak, jak to dělávala má matka: „Protože proto! Protože jsem to řekla. Prostě proto. Aby ses měla na co ptát!“ Život by byl o tolik jednodušší, kdybych necítila odpovědnost za svou neznalost a neměla si za zlé svá pochybení. Jako třeba teď. Místo povídky jsem napsala fejeton a vím to. Vyčítám si to už od první věty, tenhle text měl přeci začínat slovy: „Jednoho krásného dne…“ Mohla bych se snažit předstírat, že nevím, jak se liší fejeton od povídky. Projde to?