... jen blbni!

zkazíš to všem! - tak se jmenuje výstava Romana Týce v  pražské galerii Dvorac Sec Contemporary. Kromě koláží, objektů z drátěného výpletu či dveří nechybí ani pouťový autodrom. 

bacha kluci!LV aka instagramaddicted

Ale dost už o výstavě. Na tu při vernisáži stejně nikdo nekouká. Na verni, jak se tak mezi námi umělci a pseudoumělci říká, se chodí za a) abyste se ukázali b) napili zadarmo vína c) potkali známé d) ochutnali nové a netradiční jednohubky e) napsali kritický článek a vyfotili co nejvíce známých lidí. Jednotlivé body můžete libovolně kombinovat, vzájemně se totiž nevylučují. Nevadí, že umělce ani jeho tvorbu neznáte, na to se při troše štěstí ani nedostane řeč.

Pokud si výstavu hodláte prohlédnout v klidu, přijďte raději po nedělním obědě či při špatném počasí dopoledne ve všední den. Galerie v tyto časy nepraskají ve švech a vy máte prostor jak na nohy, tak na odstoupení metr od díla bez toho, aniž by si v mžiku někdo stoupnul přímo před vás. Vernisáž je prostě párty pro snoby, co s malíčkem vzhůru upíjí šampáňo, nebo pro opravdický, nefalšovaný fandy umění (já).

Středeční večer v Dvorac Sec Contemporary (prostě v té galerii vedle Jamese Deana v Dlouhé) se nesl v podobném duchu jako všechny ostatní posh akce. Víno nejdřív do skleničky a poté do plastu, mraky lidí ve frontě na něj, dvojice fotící se v objetí, hloučky lidí postávající na nejnevhodnějších místech (např. u vchodu), záblesky fotoaparátů, novináři, pár snobů, několik hereček... dohromady to dalo mraky, mraky lidí. A to nepřeháním. Z jedné místnosti do druhé jsem se přesouvala pomocí ostrých loktů a zářivého úsměvu. Nakonec mě dav vyplivnul až u autodromu s pěti autíčky. Složení jezdců bylo bizarní už od prvního pohledu: dvě sličné slečny v příliš krátkých sukních pro jízdu v pidi autě, dvě děti, jeden starý pán, pár ve středních letech a dva mladí kluci - jeden s čapkou (viz foto).

Nebyla jsem jediná, kdo se zájmem sledoval tuto skupinku, co se rozhodla zpestřit si večer neobvyklým zážitkem a vrátit se tak zpět do dětství. Nás diváků bylo mnoho. Přešlapovali jsme u kraje plochy určené pro zběsilou jízdu a jak Japonci na Karlově mostě zuřivě mačkali spoušť. Cvak, cvak, cvak a blesk. Řidiči, řidičky a mladí řidičové (abych byla genderově korektní) nejezdili klasicky dokola, jak je na poutích zvykem, ale drandili si to sem a tam, občas do sebe dokonce narazili. Prostě zábava! Ukořistila jsem pár rozmazaných fotek a poté odložila telefon, abych tuto situaci viděla na vlastní oči. V ten moment už se ke mně blížilo auto s dvěma mladíky, jejichž řidičské umění připomínalo to mé (řidičák nemám a pletu si pravou a levou stranu).

Střih. Ležím na kapotě auta, nohy mi krátce zakmitají ve vzduchu, všichni tři jsme politi bílým vínem, které jsem svírala v pravačce. Nemotorně se snažím zvednout a koktám: "Pardón!" Galantní mladí muži nezmění svůj výraz a snaží se zacouvat, ale nejde jim to. Nevystoupí z auta a neseznámí se se mnou, nepozvou mě na víno a pak spolu nejdeme do Jamese Deana. Prostě se snaží zacouvat a zmizet. Konečně se jim to podaří. Čekám bujarý smích všech přítomných. Jsem připravená na výsměch, řehot, hihňání, pokašlávání, plácání se do kolen, ukazování prstem, úšklebky i lítostivé pohledy... Ale můj epic fail, faux pas, hanba, potupa, blamáž, ostuda se stupněm trapasu číslo tři... tohle všechno a mnohem víc bylo odměněno PŘEDSTÍRÁNÍM, že se nic nestalo. Nevěřícně jsem se rozhlížela po všech ostatních, asi padesáti lidech, kteří mě nemohli přehlídnout a teď dělali, že mě nevidí. Pohledy stranou a významné ticho ještě zvětšilo můj kafkovský pocit. Zašlápněte mě jako toho brouka!

Pár otázek do diskuze na závěr: Jak může padesát lidí v galerii dělat, že nevidí holku spadnout na kapotu autíčka z autodromu? Jak se můžou nesmát a tvářit se, že se nic nestalo? Kde je hranice slušnosti, bontonu a chování dle etikety v protikladu s normální, přirozenou reakcí? Máte smysl pro humor? Zasmáli byste se a pomohli mi vstát nebo byste dělali, že se nic nestalo?