Regulace intimity: "Co tě sere? Nad čím se dojímáš?" ptají se herci

Za co se stydíš? Co miluješ? Co tě mrzí? V co doufáš? Tyto otázky položil režisér inscenace Regulace intimity Jiří Havelka studentům 4. ročníku alternativního a loutkového divadla DAMU. Ti nyní stojí tváří v tvář divákům a zpovídají se. Po tvářích jim občas přelétne úsměv, na konci jim však všem stékají slzy po tvářích. Jsou ale způsobené emocemi nebo tygří mastí, již si herci namazali pod oči?

Regulace intimityT. Bartůňková

Proč nás tolik fascinují lidské příběhy, které jsou nám prezentovány jako pravdivé? Od Bakalářů, Pošty pro tebe po Big Brothera, Vyvolené a další různé reality shows založené na pozorování lidí, kteří prožívají to samé co my. Lásku, neštěstí, strach, bolest, nerozhodnost, rozzlobenost, rozpaky, zoufalost a tisíc dalších pocitů, stavů a nálad, do nichž se snadno můžeme vžít, protože věříme, že to, co se před námi odehrává, je pravda pravdoucí. Tohle nevymyslel žádný scenárista, žádný dramatik si nevycucal z prstu dojemnou story, to přece napsal sám život. Ale jak to můžeme s jistotou vědět? Jak se můžeme naivně domnívat, že na nás tvůrci nehrají nějakou habaďůru?

Dvanáct herců stojí v řadě vedle sebe, čelem ke svému publiku, jež jim v okamžení dává zpětnou vazbu. Jaké to je stát tváří v tvář desítkám lidí a vyprávět o tom, že kradu v obchodě, o tom, že nemám rád Rusáky, o tom, že mi umřela babička nebo o tom, jak se stydím za svou tloušťku či vyrážku? Jaké to je, když se vám lidi zasmějí, jakmile přiznáte, že jste panic nebo máte mokré sny? Naskočí vám husí kůže? Udělá se vám knedlík v krku? Zvlhnou vám oči? Nebo se vám rozbuší srdce? I to jako diváci můžeme vidět, neboť herci si po celou dobu představení předávají snímač tepové frekvence, jejíž křivku můžeme pozorovat nad jejich hlavami.

Mluví se o naprostých banalitách, ale i o vážných věcech. Stejně jako v životě. Sere nás, když někdo stojí na eskalátoru vlevo, sere nás vlastní neschopnost, sere nás přetvářka. Bojím se, že svý děti nedokážu správně vychovat. Miluju přijet po celonočním řízení ráno na svítání k moři. Miluju hudbu. Dojímají mě lidové písně. "Mě taky! Přesně! To samý u mě!" chce se křičet. Čím osobnější věci herci říkají, tím více se divákovi otvírají. Nenaplněná láska, homosexuální orientace, problémy s přáteli a rodiči, smrt bližních... Je vidět, že některá přiznání mají herci skoro problém vyslovit: musí se nejdříve zhluboka nadechnout, na chvíli se odmlčí, mnohdy přivřou oči, jako by nechtěli být svědky tohoto veřejného přiznání na pomyslném pranýři.

Jak funguje veřejná a zároveň intimní zpověď? Je to oxymorón nebo realita? Inscenace není založená na improvizaci. Herci nejprve vytvářeli seznamy na daná témata, poté je na zkouškách četli a pracovali s nimi. Znají tedy již svou reakci, kterou v nich dané téma vyvolává. Vědí, jaké téma je pro ně nejpalčivější a jaké je jen vtípkem pro zpestření. Je však rozdíl číst si svých třicet odpovědí doma sám, před spolužáky či před plným hledištěm. Okruh posluchačů je vždy jiný, což může vyvolat rozdílnou emoci. A schovat se do okruhu vnitřní samoty vždy nejde. Jak regulovat svou intimitu? Nezbývá než s pravdou ven a ztrapnit se do bezvědomí či se schovat za postavu, kterou si jako herec vytvořím.

A kde je nyní hranice herectví a osobního obnažení na pódiu? Díváme se na dvanáct životních příběhů, dvanáct lidí, kteří nám otevírají své duše nebo na dvanáct herců, jež si s námi pohrávají, jak se jim zlíbí? Hrají na nás, že jim dělá problém vyslovit jejich velké tajemství? Jsou ty slzy, dlouhé pauzy a přeskakování hlasu hrané nebo reálné? Nakolik jsou jejich emoce regulované? Získali už od nich odstup, poté co na zkouškách zopakovali tato nepříjemná sdělení stokrát?

Jak moc se divák vciťuje do herce? Jen kolem mě plakalo asi pět lidí, další alespoň šustili kapesníky nebo popotahovali. Plakalo publikum lítostí nad pohnutými osudy herců nebo nad těmi svými, které se jim v mnohém podobaly? Nakolik zde hrají roli zrcadlové neurony, nakolik soucit či sebelítost, že prožíváme to samé? Témata, kterým se v hlavě výhýbáme, jsou mnohdy dost podobná. Když je před námi někdo řekne nahlas, minimálně to s námi trhne. Když máme stejnou životní zkušenost, naše emoce (soustrast, vcítění se, lítost...) je ještě silnější. Ale co kdybychom se dozvěděli, že celá inscenace je jen výmysl? Texty jsou napsané někým jiným a herci jen říkají slova, která si vymyslel dramatik? Přistupovali bychom k celému dílu jinak? Plakali bychom nebo spíše kriticky hodnotili výkony herců? Vciťovali bychom se ještě? Bylo by nám herců líto?

Závěr inscenace beztak naznačuje, že vše je jen divadlo. Herci si mažou pod oči mast, jež je dožene k slzám, a poté si nasazují klaunské nosy, veselé brýle s falešnými nosy, tváře vycpávají míčky. Odhrnují oponu a objevují jeviště za forbínou. Předvádějí groteskní kousky a špíly, tváře stále mokré, úsměvy strnulé. Byla to vše jen hra?

Regulace intimity ale není jen plná ublížených, dojemných či láskyplných výkřiků, pracuje se také s rozehráváním některých témat. Vybraní herci většinou vystoupí o krok dopředu z řady a například zpívají, recitují, vypráví, tančí, cvičí, svlékají se, přehrávají scénku... Celek však působí velmi minimalisticky: scéna, vlastně jen forbína před červenou oponou, nahoře s dvěma divadelními maskami, světlo, které se skoro nemění, postavení herců v téměř nehybné řadě, jejich přirozená mluva, kostýmy připomínají běžné, trochu slavnostnější oblečení do divadla. Vše působí velmi intimně, nestylizovaně, komorně, citlivě a prostě.

Inscenace režiséra Jiřího Havelky, který je zároveň pedagogickým vedoucím 4. ročníku, otevírá spoustu otázek, odpovědi ale musí divák hledat sám. Je těžké hodnotit herecké výkony, když se před námi smazává hranice mezi dramatickou osobou a hereckou postavou. Zich by o této inscenaci možná napsal studii, jež by pozměnila dějiny divadlení teorie. Jak poznat, co je pravda a co ne? A záleží na tom? Jdu si psát seznamy toho, co miluju, co mě dojímá a co mě sere... Možná skrz sebe samu porozumím této inscenaci více. Možná skrz tuto inscenaci porozumím více sama sobě.

______

Premiéra: 10.1.2014 v divadle DISK.

Režie: Jiří Havelka, Asistenti režie: Tomáš Měcháček, Tomsa Legierski.
Dramaturgie: Jana Macíčková. Výprava: Lucie Wildtová
Hrají: Petra Majerčíková, Johana Matoušková, Pavlína Skružná, Daniela Šišková, Tereza Volánková, Michal Bednář, Jan Čtvrtník, Martin Dědoch, Patrik Holubář, Bořek Joura, Vladimír Polívka, David Ryska