Dál to nepojede

řekl řidič, vystoupil z autobusu a začal něco kutit venku. Ostatní cestující se po sobě vyděšeně koukali a začali vytahovat mobilní telefony, já si otevřela notebook, abych napsala tento článek.

"Dobrý den, prosím jednou do Vodňan," zaševelila jsem s úsměvem do ucha řidiči při vstupu do autobusu. Ani moje milá tvář, ani rudé rty, natož nadšený výraz jej nedonutily zvednout hlavu. "Stodvacetvosum," utrousil. Nejlepší obranou proti trudomyslnosti je pravý opak, takže jsem se nenechala vyvést z míry, miloučce odpověděla: "Děkuji vám nastotisíckrát!" a cupitala si sednout co nejdál.

Cesta se nesla v příjemném duchu: četba knihy, poslech hudby, psaní si poznámek do diáře, koukání z okna na ubíhající zasněženou krajinu... Prostě pohádka. Bylo mi sice trochu divné, že jedeme pomalu, tedy spíš velmi pomalu, možná až krokem, ale příčítala jsem to terénu. "Ta silnice asi musí být kluzká," myslela jsem si naivně až hloupě a přemýšlela, co si dám k obědu v rybí restauraci, v níž mám být v jednu hodinu.

Za chvíli jsme z ničeho nic zastavili a přívětivý řidič řekl památnou větu: "Dál to nepojede," (..)-vraťte se k prvnímu odstavci, pokud jste ho nečetli - ... abych napsala tento článek. Cestující začali pomalu podléhat davové panice. "Maruško? Slyšíš mě? No slyšíš mě?" "Haló, ahoj, prosimtě..." "Martine, mohl bys pro mě dojet? My nejedeme!" "No, já ti volám, že stojíme a nejedeme," "Ten autobus zastavil a řidič vystoupil," "No nevim, kdy přijedu," "Přijedu co nejdřív," "Já ti zavolám, ža budu něco vědět, jo?" "Hele, já se ti ještě vozvu." "Počkej, ještě nic nevim, zavolám ti." "Zatim ahoj, vozvu se co nejdřív!"

Za chvíli se řidič vrátil a snažil se autobus nastartovat. Pokus hodnotím jako úspěšný, neb jsme se asi po deseti minutách opravdu rozjeli. Jeli jsme ale jen pět minut a pak autobus zakašlal a my se zastavili u bran hřbitova. "Jak příznačné!" zvolal jeden pán a já se zahihňala, jinak bylo v autobuse hrobové ticho. Mlčel i řidič, který byl zasypáván dotazy. "A co bude teď?" "A kdy pojedeme?" "A pošlou pro nás náhradní autobus?" "A za jak dlouho pojedeme?" "Kdy už pojedeme?" "Co se stalo?" "Jak velký budeme mít zpoždění?" "V kolik budu v Písku?" "A co se stalo?" "A za jak dlouho pojedeme?" "Tak pošlou ten autobus nebo ne?" Řidič dlouho, dlouho mlčel. Uplynulo několik let než zvednul telefon a něco šeptal, pak prohlásil: "Přijede náhradní autobus. Za čtvrt hodiny."

Všichni jsme mlčky zajásali a cestující znovu začali vytahovat mobilní telefony. "Hele, tak pro mě jezdit nemusíš," "Slyšíš mě?" "Jede pro nás náhradní autobus." Zvesela jsme naskákali dovnitř a poté si všimli, že řidičové jsou stále venku a pobíhají kolem rozbitého autobusu. "Proč nejedeme?" ptala se paní za mnou v intervalu co třicet vteřin stále dokola. Usmála jsem se na ní, neb obranou proti trudomyslnosti je, jak už víte, pravý opak.

Ne, že bych já na tom byla o moc líp. Zvlášť když mi kamarádka napsala: "Z denního menu jim zbyly jen špagety carbonara," Prostě rybí restaurace. No tak dobrou chuť.