Radar v Česku

Čím více se k nám radar blíží, tím více se snažím zjistit informací, abych mohla s čistým svědomím říci: Ano, chci tu radar / Ne, radar tu nechci. Čtu všechny možné články, které se mi naskytnou a snažím si z nich zformovat svůj vlastní názor. Není to snadné, subjektivních článků je více než objektivních, ale kde najdu ty správné informace, podložené vědeckými výzkumy a zároveň neovlivněné soukromým názorem politika, moderátora, žurnalisty či jiné „povolané“ osoby? Chci fakta a ne dohady, chci jasné informace a ne snůšku polopravd a fikcí.

kscm.cz

Brouzdám si internetem a občas kouknu na diskuze ke článkům, kde si obyčejní lidé sdělují své názory na radar. Vzdělaní i nevzdělaní, informovaní i neinformovaní, troubové i chytrolíni. Všichni se tam handrkují o své pravdě, posílají si odkazy na různé nepodložené výzkumy a vehementně se snaží přijít na kloub tomu, co je správné a co ne. Asi jedna třetina lidí se zmůže na názor typu: „No jo, za to může naše vláda. Co jiného by se dalo čekat?“ Na to mi nezbývá nic jiného než zakroutit hlavou a říci: „Vy jste si je zvolili, máte co jste chtěli.“

Všechno má svá pro a proti a my všichni obyvatelé bychom s nimi měli být seznámeni, než se k nám radar nadobro nastěhuje. Na televizi kouká skoro každý, noviny čte také slušné procento populace, ale jak je tedy možné, že tolik lidí nemá na radar ustálený názor? Informací je přehršel a člověk si zdravým selským rozumem musí vybrat ty správné, utřídit si je a rozhodnout se.

Ptala jsem se pár lidí ve svém okolí, jestli by zde radar chtěli, nebo ne. Skoro všichni jsou na vážkách. Já také. Přiznám se i po přečtení řádově desítek článků pořád nevím, co je správné. Jak mám tušit důsledky na příští desítky let? Nevymstí se nám naše rozhodnutí? Jestliže řeknu ANO, chci slib „Není tu žádné nebezpečí.“. Ten mi však nikdo nemůže dát. Má tedy smysl riskovat naše životy, naše životní prostředí a naši republiku pro dobro cizích lidí?

Nechci žít ve strachu, jestli mi na hlavu spadne bomba. Už takhle mě děsí každodenní Televizní noviny, kde moderátorka s úsměvem na rtech říká: „V Iráku dnes zemřelo tisíc lidí,“ neříkám, že se má při moderování rozbrečet, ale trocha soucitu by neuškodila. Nakonec pak celé zprávy plné autonehod, teroristických útoků, vražd a přepadení „zlehčí“ zvířátkem na konec. A všichni jdeme spát s úsměvem na rtech, protože to zvířátko bylo tak roztomilé a ten borec nakonec tak skvělý.

Vždycky tu nějaké nebezpečí bylo, je a bude. Není však naším cílem ho zmírnit na minimum? Co když se názorem „Ano, chceme tu radar.“ ženeme do záhuby? Není radar jen návnadou a prvním varováním pro Američany až do něho nějaký terorista „napálí“? Radar přece není deštník, který nás ochrání před bombou. Nechci si stavět betonový úkryt, žít ve skleníku nebo se schovávat na půdě. Ale jak se nemám bát jít do ulice, když za rohem bude stát radar a já budu slyšet z rádia: „Zjistilo se, že Irán připravuje další teroristický útok.“ Navíc mi pořád vrtá v hlavě myšlenka: Polovina Američanů ani neví, kde Česká republika leží, ale radar by se jim u nás hodil.

Ale ani když řekneme: „Ne, nechceme ho tu,“ tak naše situace nebude lepší. Strach zůstane stále. Je tu přece spousta dalších pomyslných terčů na teroristický útok. Navíc negativním postojem vůči Americe si to u této stabilní země můžeme krapánek „rozlejt“. A myslím, že být s Amerikou za dobře se vyplatí po všech stránkách.

Otázkou je jestli to, co chci já a to co chcete vy, bude mít nějaký vliv na umístění radaru v České republice. Nejspíš ne. Koho dnes zajímá názor obyčejných lidí? Za nás přece mluví ti, které jsme si zvolili. Dobrá páni politici. Tak to tedy rozhodněte.