Neuchopitelná Anouk de Poulain

ráda píše, básní, textuje, čmárá, fotí, stříhá, šije, plete, čte, hledá (se), dívá se, zakopává a poskakuje, hladí lidi ve vlasech, krčí nos a špulí pusu, fouká bubliny a často (pro)sní celé dny i noci. Taková je Anouk de Poulain.

anouk de poulainkarolina anna cermanová

„Chichotám se u nudlí s mákem, když krčím nos na sluníčku a kreslím lidem knírek pod nos. Snažím se udržet lžičku na nose, mačkám nos na výlohy obchodů, chodím v dešti, skáču do louží, proměňuju kouzelnou hůlkou na dálku lidi v žáby.“ Anouk na mne působí jako z jiného světa. Krásná, trochu zamlklá, éterická bytost, co se na vás na chvíli zkoumavě zadívá před tím, než něco řekne. V den našeho setkání na sobě měla bílo-modré proužkaté triko, jež bylo příliš velké a padalo jí z ramen, černé legíny a balerínky. Dlouhé tmavé vlasy měla svázané do rozcuchaného drdolu, na hlavě čelenku s ptačím peřím. Nikola Mikešová mi k ní prostě nepasuje - působí víc francouzsky, zamyšleně a možná trochu stydlivě. „Anouk“ poskládala už kdysi dávno ze svého jména, jen z el a í vytvořila U. „Poulain“ proto, že je hříběcí, zbrklá, tvrdohlavá a chvilku neposedí.

Pětadvacetiletou Anouk jsem objevila asi před rokem na stránce fler.cz. Okouzlila mě její nápaditá trička, šálosvetry, jenž už na pohled vypadaly teple a pohodlně, a tašky, do kterých se vejde tlustá knížka i malý nákup. „Už jako malá jsem se každé léto zmocňovala babiččina starého šlapacího šicího stroje, z doby ještě předtím si pamatuji na navlékání korálů a náramků z šípků, kaštanů, sedmikrásek, angreštů a trubiček z papíru, na pletení věnečků a na čmárání a malování po zdech pokojů.“Její nová kolekce triček, kterým chybí záda, ale neschází jim elegance a půvab, se nazývá boheme. Co to slovo pro ni znamená? Je Anouk bohém? „Jsem neuchopitelná, nepolapitelná, neposlušná, občas lenivá. Snažím se žít s rozzářenýma očima, zhluboka dýchat, koukat do slunce. Občas moc nevnímám svět kolem, nechávám sebou jen tak povlávat, většina věcí ke mně přichází sama a zvláštně lehce. Ráda mhouřím oči a opakuju při tom velká slova, co neskutečně krásně zní - třeba jako „boheme“.“ Zepředu trička vypadají poměrně obyčejně, možná až upjatě. Jsou skoro až ke krku a nepyšní se žádnými ozdobami. Jednoduché a elegantní. Když se v nich však modelka otočí zády k vám, chtě nechtě vás upoutají hlubokým výstřihem na zádech, vyšívanými detaily, nášivkami, balónovými rukávy, krajkou... Vše vyrábí sama Anouk podle vlastních návrhů. „Nemám ráda, když mi kdokoli cokoli diktuje, ať už v módě nebo v životě. Proti autoritám se už od malička (přirozeně) bouřím.

Sama se oblékám nejraději do parfémů z oblíbených flakónků, pak do mnou šitých kousků a do lahůdkových bonbónků od mladých českých návrhářek. Doplňky ráda hledám a objevuju v krabicích na půdách.“Při čtení jejího blogu na vás dýchne poklidná, snivá atmosféra. Anoučiny básničky, úžasná hudba (Faver Ray, The Knife, To Kill a Petty Bourgeoisie...), úryvky z jejích oblíbených knih, pocity, niternosti, fotky její kočky, texty pro českou triphopovou skupinu Soliloqui... A o čem Anouk sní? „O tom, jak v létě sedím na zápraží chalupy, s hlavou zakloněnou, opřená o omítku si nechávám hladit oční víčka sluncem a vedle mě na dřevěný lavičce stojí hrnek studenýho kakaa. O tom, jak se opírám rukou o dědovo rameno a nechávám si od něj benzínem umývat černý asfalt z chodidel. O slastné malátnosti koček vyhřívajících se na slunci. Sním o milionech věcí, co by se daly vidět, slyšet a dělat.“ Zdá se snadné ji potěšit či jí udělat radost. Má ráda rovnání květin do vázy, pročesávání vlasů, barvu světla před bouřkou, vůni čerstvě vyloupaných kaštanů, loupání pomerančů, svítání, prskavky, ranní mlhu, chladivý dotek čistého povlečení, slzy z větru, kočičí předení, polární záři, lampióny, noční vzduch, zmrzlé krajky v zimě na oknech, zvuk nůžek stříhajících na dřevěném a skleněném stole.

Anouk vypadá spokojeně a vyrovnaně. Když mluví o tom, že se přestěhuje z Prahy do Třeboně, rozzáří se jí oči a zasněně se usmívá. „Miluju Prahu a nesnáším ji. Miluju ji v noci a brzo ráno, když jdu po starým městě sama a jen pro mě jsou na zemi kočičí hlavy a v noci všechny světla a oranžovej jazzovej vzduch. Miluju tu atmosféru a lidi, který tam žijou a jsou mi blízko, ale zároveň se po těch šesti letech začínám čím dál víc topit v šedi a betonu, ve všem tom utíkání, ve zrychlených hodinových ručičkách a v nespavosti. K zbláznění se těším, až se vrátím zpátky na jih. Napůl ve městě, napůl v trávě. Napůl sama, napůl mezi lidma – tam, kde budu já chtít. Čekám, že trošku vydechnu, zpomalím. Vypluju ode dna k hladině, lehnu si na vodu. Ráda chytám sny, lelky a múzy na loukách a v lesích, v parcích, u potoků, studánek, v loužích na polích a ve starých chladných staveních. A všude tam, kde to voní jihem a kde rostou fialky, šeříky, pivoňky, tydlipány a bylinky.“
Ideální den podle Anouk voní po třešňových květech a pampeliškách, po hlíně a listí. Anouk píše, maluje, stříhá, špendlí, šije, vyšívá, čte, hledá, zakopává a poskakuje, kochá se a tetelí, hladí lidi ve vlasech, krčí nos a špulí pusu, hraje pexeso, fouká bubliny z bublifuku, sama sobě přebírá provázek, šimrá se na nohou, voní po pokoji šeříky, rozsypává malinkatý korálky a sbírá je namáčknutím na bříška prstů, pitvoří se, honí se za hopíkem, vyrábí škrabošky, fotí místečka a okamžiky, sní létací a skákací sny. To vše libovolně namíchané. Anouk je krásná navenek i uvnitř.

5 smyslů Anouk de Poulain:
- co nejraději poslouchá
zpívání ptáků, šumění listí, bušení kapek na okno, zvuk klavíru a čela, ticho a „křehkou hudbu, ve který neplyne čas“
- čeho se nejraději dotýká
koček, lidí, květin a papíru
- na co nejraději kouká
na slunce chycené v květovaných závěsech, na noční souhvězdí, let motýlů a čmeláků, na stěny pokoje zabarvené večerem do růžova
- co jí nejvíc voní
jaro, léto, podzim, zima, déšť, místečka a okamžiky
- co jí nejvíc chutná
pocity neskutečna, káva plná mléčný pěny, pihy, sny a představy

napsáno pro Sem Tam

fotografie: Karolina Anna Cermanová

oblečení, líčení: Anouk de Poulain