My něco slavíme?

Zeptal se Petr své ženy, která mu znenadání přímo před nosem otevřela dveře od bytu. Místo obvyklého několikaminutového hledání klíčů v hluboké tašce přes rameno a jejich vítězoslavného objevení v náprsní kapse od saka, stál Petr tváří v tvář své manželce. Nalíčené, učesané, v županu dlouhém až ke kotníkům. „A proč tu chodíš v botech?“ zeptal se ji, když si všiml vysokých podpatků a tmavě nalakovaných nehtů na nohou. Jeho manželka mlčela a tajuplně se usmívala. „My někam jdeme?“ otázal se a raději se sklonil ke svým sešmajdaným polobotkám. Opět se neozvala žádná odpověď. Petr se vyzul a vyhrnul si sesunuté ponožky neurčité barvy výš nad kotníky. Přemýšlel a opakoval si v hlavě všechna důležitá data, která uměl nazpaměť, i přesto, že je měl zaznamenané v diáři červenou propiskou. Svatbu jsme měli v září, je polovina dubna. Co se proboha stalo v dubnu? Petr marně přemýšlel, stále skloněn ke svým ponožkám. Tyhle budu nosit už jen na doma, jsou pro ostudu.

Když vzhlédl a posunul si brýle výše na nos, uvědomil si, že jeho manželka už nestojí ve dveřích. Sklonil se pro boty, levačkou sáhl do botníku pro manšestrové papuče a vstoupil do předsíně. Pečlivě uložil boty do třetí poličky vlevo a tašku položil na skřínku pod zrcadlo. Každý pohyb byl již dopředu naplánovaný. Tělo mechanicky vycvičené, pohybovalo se po paměti sem a tam, zatímco Petr přemýšlel, zda-li zapomněl na plánované divadelní představení či návštěvu opery. To bude zase řečí. Měl jsem moc práce, nevzpomněl jsem si na to. Připravoval si svou omluvu a plánoval, jak zítra přinese květinu a bude to lepší. Když ne dobré, tak alespoň lepší. Marta se nikdy nevydržela zlobit dlouho. Sevřené rty jí vždy jemně cukaly v úsměvu, který se marně snažila potlačit.

Petr si rozepnul knoflíček u krku, prohrábl si své vlasy a vešel do kuchyně. V očekávání přívalu výčitek, na chvíli přivřel oči. „Víš, já... měli jsme toho v práci hodně,“ začal Petr, ale nezvyklé ticho jej přerušilo. Rozhlédl se po místnosti. Na stole, kde většinou ležely ranní noviny a pouzdro na brýle, bylo prostřeno ke slavnostní večeři. Sváteční prostírání, nádobí, které se používalo jen o Vánocích, sklenice na víno a tři druhy příborů. Květiny, ubrousky, svíčky a bílý ubrus. „Ty jíst nebudeš?“ zeptal se Petr hlasem o trochu vyšším než obvykle, když si uvědomil, že všechna ta sláva je i přesto, že pokrývá celý stůl, určena jen pro jednoho. Marta odsunula židli a pohybem ruky naznačila, že má usednout. Petr se začal potit. Po spáních mu stékal jemný čůrek slaných kapek. Odkašlal si, ale nakonec ze sebe nebyl schopen nic dostat. Usedl na židli, kterou za ním Marta jemně zašoupla.

Nervózně žmoulal cíp ubrusu a bál se zvednout oči ze svých rukou. Měl jsem si je aspoň umýt, říkal si v duchu a tajně si pomocí prstů vyndaval špínů z pod nehtů. Marta nalévala víno. Červené, uvědomil si, když se kapka na běloskvoucím ubruse počala rozpínat. Hleděl na tu červenou skvrnu a přál si ledabyle konverzovat o tom, co bylo v práci, o tom, jak pojedou o víkendu na chalupu, o tom, jak už mu měsíc připomíná, aby opravil to světlo na záchodě, nebo třeba i o tom, jak je nespokojená a nešťastná. Hlavně, ať není takové ticho, přál si, ale sám nebyl schopen říct ani jedno slovo. Kousek od jeho obličeje se objevila naběračka, pára mu na okamžik zamlžila brýle, ale on již mohl čichem rozpoznat vůni hovězí polévky. Silný, horký vývar s mastnými oky na povrchu, tři veliké játrové knedlíčky, které hranou lžíce rozčtvrtil a pozoroval, jak plavou v hlubokém talíři.

„Je to dobré, moc se ti to povedlo,“ řekl Petr se spáleným jazykem a napil se vína, aby se zchladil. Po celém těle se mu rozlévalo horko. Nechápal, co se to děje. Jestli má být potěšen nezvyklou večeří či zda provedl něco tak hrozného, že se jej manželka rozhodla trestat mlčením. Napil se vína. Marta ho po celou dobu upřeně pozorovala. Rudé, bezchybně nalakované nehty nervózně zatínala do dlaně, cítila, jak se jí potí ruce.

Sklidila talíř a dolila víno. Jako další chod bylo telecí na víně s bramborovým pyré. Ruce se jí třásly. Pokrm předložila s neměnným výrazem, urputným úsměvem, který spíše připomínal škleb. Copak nic nepozná? Ničeho si nevšimne? Ne, klidně jí dál. Sedla si proti němu a ruce položila na stůl. Nenápadně se podívala na zlaté náramkové hodinky a rychle vzhlédla zpět. Petr měl na nose bramborovou kaši. Už jsem měla být dávno pryč. Znovu dolila víno, i když sklenice byla stále plná. Petr na ni pohlédl z pod brýlí a povzbudivě se usmál. Jeho unavené oči a jemné vrásky od smíchu jí najednou přišly láskyplné a milé. Usedla zpět na židli. Petr se chopil sklenice a naznačil přípitek. Naposledy se usmál.

Chtěl něco říct, ale nevěděl co. Chtěl něco říct, ale jazyk se mu přilepil na vyschlé patro. Chtěl jemně zakašlat, ale zradilo jej jeho vlastní tělo a on se na chvíli nemohl ani nadechnout. Napil se proto ještě jednou. Marta jej soustředěně sledovala. Tohle je poslední večeře, kterou uvařila. Petr, celý rudý a zpocený, lapal po dechu. Vystrašenýma očima žádal Martu o pomoc. Ta vstala a svlékla si župan. Pod ním měla krajkové šaty s velkým výstřihem, na prsou zlatý křížek. Rty ještě jednou objela rtěnkou a usmála se na sebe do kapesního zrcátka. Petr se mezitím sesunul k zemi a snažil se dotknout jejího kotníku. „Ty si nedáš pokoj!“ řekla Marta přísně a překročila ho. Dveře zaklaply a klíče zarachotily v zámku.