Každá čtvrtletní práce z matematiky je v naší rodině takovou malou maturitou. Už týden dopředu propadám záchvatům paniky ("Já to nezvládnu!"), flegmatičnost ("Vždyť je to stejně jedno...") se střídá se zoufalou, naivní snahou ("Vypočítám si dvacet příkladů a pak si dám deset slovních úloh."). Depresi ("Asi propadnu a půjdu na kuchařku!") střídá ještě větší deprese ("Kdybych nepřišla do školy, tak se po mně ani neshánějte..."). Mívám kruhy pod očima, rozcuchané vlasy a počmárané ruce. Jsem roztěkaná, nervózní a chci hlavně ticho. Tichoooo!
Math guy, he
Přitom matematika pro mne vždy nebyla strašákem. Živě si pamatuji a dodnes se tím chlubím, že v první třídě jsem dostala jedničku ze strašlivě složité slovní úlohy, zatímco spousta mých spolužáků ji ani nedovedla pochopit. Nestalo se tak zázrakem. Jako správný jedináček jsem trávila odpoledne sčítáním a odčítáním x-ciferných čísel, rýsováním čtverců a počítáním jejich obsahů a obvodů. Při hodinách jsem poté byla za hvězdu, machra a klokánka. Logicky jsem přemýšlela a výsledek podtrhávala s úsměvem na rtech. To byly časy.
Dnes s matematikou svádím boj na život a na smrt. Goniometrie, stereometrie, logaritmy, diagramy, rýsování jehlanů, rovnice, nerovnice, příklady, které ani nemají řešejí... Při hodinách trpím. "K čemu to vlastně budu potřebovat?" ptám se sama sebe, zatímco mi spolužáci zapichují kružítka do zad a ušklíbají se: "Neumí, neumí. Úplně blbá je!"
Tento týden byl pro mě ve znamení rozřezávání krychlí. Protože však nemám prostorovou představivost, potácela jsem se často na pokraji zoufalství. Doma jsem s tužkou v puse dumala, které body se propojí a zda-li jsou vůbec v jedné rovině. Mé sebevědomí klesalo a já si přišla bezmocná. Vdám já se vůbec? A jestli ano, nebudu muset jen stát u plotny a občas manželovi přinést pivo k televizi? Závisí můj život na matematickém umu? Po dvou hodinách doučování, kdy jsem ze sebe dostala to nejlepší, mi bylo řečeno, že bych si měla dojít k psychologovi, protože tu prostorovou představivost prostě nemám. Bezmocně jsem se zadívala na stovky krychlí, které jsem se pokusila rozříznout. Ztracený čas.
Poslední den před písemkou jsem si udělala obrovskou mísu popcornu a hrnec kafe. S veselou myslí jsem usedla ke stolu a jala se používat sinovu a cosinovu větu v praxi. Představovala jsem si, jak stojím na kopci vysokém 300metrů a hledím dolů v hloubkovém úhlu 18° na řeku. Jak je asi ode mě daleko? A kam po ní dopluje parník, když je dvakrát rychlejší, ale pluje po řece napříč? A co když nad sebou uvidím letadlo, které za minutu bude o 200metrů dál? Moje počítání bylo velmi napínavé. Zjišťovala jsem, kde nabourá vlak do autobusu, kdy se střetnou dvě auta a kam vrhá stín kapesní zrcátko. Malovala jsem náčrtky v barvách, škrtala jsem, znovu malovala, ověřovala, jestli je výsledek reálný, a tvářila se, že tomu rozumím (špička jazyka venku, svraštěné obočí).
Po pár hodinách jsem se unaveně protáhla a dala si do úst hrst popkornu. Teď přišlo to nějtěžší. Zkusmo jsem si narýsovala pár krychliček a poté jsem se zahleděla na zadání první úlohy. Orosilo se mi čelo a ztěžka jsem polkla. Od oka jsem načrtla pár přímek, koukla do správného řešení a papír vztekle zmuchlala. Za chvíli jsem kolem sebe měla hromady zlámanách tužek, pomačkaných rysů a promáčených papírových kapesníků. "Ty se učíš?" podivila se má maminka a instinktivně se uhla letící kouli z papíru. "Ne asi! Zavři! Ticho! Potřebuju ticho!" křičela jsem. "Večeře je na stole," špitla bojácně a couvala z pokoje. Za chvíli přišla fáze rezignace, kdy jsem si říkala, že na známce nezáleží, pokud nepropadnu. Usla jsem s pravítkem v ruce.
Dnes jsem v osm hodin ráno otáčela klepající se rukou zadání. Stále jsem doufala, že na druhé straně bude hezký obrázek, který si dám do kapsy, a všichni společně ruku v ruce poběžíme na zmrzku. Místo toho na mě čekaly čtyři příklady formulované podivným jazykem. Přečetla jsem si je asi třikrát a vybrala si ten nejlehčí, abych se povzbudila, když ho vyřeším. Krychli jsem narýsovala během minuty (trénink je v tomto případě nezbytný) a pak jsem upadla do nervozity. Je tenhle bod v boční rovině nebo v zadní? Nebyla jsme si jistá a dohadovala se sama se sebou. "Ty kozo hloupá!" šeptala jsem si a ujišťovala samu sebe, že jsem to řízla správně. Když jsem začínala druhý příklad, byla jsem seznámena s tím, že teď bychom měli být přibližně u třetího. Nevěděla jsem, co dřív, pravítko mi padalo z ruky, klepala jsem nohou a mračila se do sešitu. Jeden příklad už jsem vzdala a začala ho považovat za docela dobrý vtip. Třetí jsem s pomocí třech vzorečků vylovených z tabulek dokázala jakž takž vypočítat, ale kdo ví, jestli správně. Zbytek hodiny jsem přegumovávala a znovu obtahovala moje krychličky. V matematice si nemůžete být ničím jisti...
V pondělí se dozvím svůj ortel...
