Prd krize! Jsme nenasytní a nenažraní!

A „chceme“ ještě víc! Stále víc! Ať to stojí, co to stojí!

Přiznám se, že už mne nebaví všude číst či poslouchat ty nesmysly o tom, co s námi udělá ta krize, jak se budeme mít špatně a jak už se špatně máme. Poslouchám, jak na sebe plivou páni politici, ti druzí to věděli už loni, ti první, že ti druzí to zavinili. Koukám jak se hádají spolupracovníci, kdo kolik dostal, proč ten víc, neprávem! Druhý míň a také neprávem! Žabomyší války doma, kdo to zavinil, že teď nejsou peníze, a dokolečka dokola.

Řeknu vám, kdo to zavinil. My! Všichni! Bez rozdílu a tady. Všichni, kdo se podílí na tom svém: „ já to chci“! Naše chamtivost nás přivedla až sem. Nikomu nestačí málo, všichni chceme, ten to, druhý zase ono. Jenže to stojí peníze. A tak roztáčíme pomyslné kolo inflace, pracovníci chtějí větší mzdy, obchodníci větší zisky, a všichni všechno chtějí hned. Mladí nejlépe do dvaceti, staří na stará kolena.

Nikdo nechce být chudý, jako v lese zvěř, co žije ze dne na den. Každý chce mít rezervy. Každý chce mít, dokud to jde. A nejde již jen o holou obživu. Chceme mnohem víc.

Ekonomika má svá pravidla, bohužel pro nás ba i ekonomy, občas neviditelná, takže i renomovaní ekonomové se spletou, či to nevěděli, či to nečekali, a když, ne v takovém rozsahu. Bodejť jo, když nikdo z nich neumí malou násobilku a zákon komutace.

Jdu si koupit auto, chci ho, je pěkné, rychlé, prý úsporné, ale stojí 1milión! Když si na něj půjčím 500tis. je mé. Půjčuji si tedy půl mega. Jenže ouha, po svezení zjišťuji, že to není to pravé. Ptá se mne známý, zač je? „Pouhých půldruha mega“, odvěcuji. „750 mám, půjčím si 750 a vůz beru“, přijímá známý. Dává mi prozatím 750 a ať mu počkám. Čekám. Mezitím zjišťuji, že vozem jezdí už někdo jiný. „Zač koupil´s?“, ptám se. „Celý 2mega!“, odpovídá pyšně a dodává, „dal jsem hned 3/4mega na stůl, a zbytek, hned jak seženu“. Podivuji se. Obracím se na známého: „Tak, co ten doplatek?“ „Ještě nemám, ale příští týden ti ho určitě donesu!“, a ztrácí se.

Přicházím k domu, koukám, exekutor. „No panáčku, neplatil´s!  Vybělují mi dům, pak přes něj dávají pásku. Divím se, ten má hodnotu 4mega, tak proč?  Věci mají nejmíň mega, tak proč jde všechno pryč? To jen za pouhých nedoplacených půl mega? Ovšem zkoprněl jsem při dražbě, dům, hyper-televizi, perské koberce, dvojlednice a bůh ví co všechno, za pouhých 369 tisíc! No, to si dělají snad srandu, né? Jaká věcná cena, vždyť to má hodnotu, daleko vyšší! Zírám nato, nevěřím vlastním očím. A to ještě dlužím!? Nestačím se divit.  Při mém dnešním platě, to budu splácet celých deset let!

Neznáte tento příběh s někým jiným, s jiným zbožím, v jiných cenách, ale v minulém čase? Nezdá se vám povědomý? Nenakoupili jste také, obrovsky předražené věci, které nejste schopni uhradit?

Nenakoupili jste tyto věci na půjčku? A to jen proto, že jsme to všechno chtěli? Že jsme to tak nutně potřebovali?  Tak se nedivme, že jsme tam kde jsme. Všichni! Jsme v prkvančicích! Řekněme si to upřímně. Dokud nedostaneme rozum a nepoženeme se za nesmyslnými zisky, nic neříkajícími věcmi s prázdnými hodnotami, na nedělní korzování, nikoli přírodou, ale po obchodních střediscích, tak se na nás bude vždycky jednou za čas, lepit slovo „KRIZE“.

Dluh z dluhu neuplatíš! Na to, ještě žádný ekonom, vzoreček nevynalezl.

Nepotřebuji značkové oblečení GPS, kožich z tuleně, boty od salamandra, jídlo z Austrálie, mobil iphone, brýle od Gucciho, obraz od . . .  opravdu to potřebujeme? Některé věci jsou prostě jen pro vyvolené, ale to 90% světa není, tak to je a tak to zůstane.

Podívání se, jak žijí ti NAHOŘE, a na které koukám z nižších pater, nás bude vždy stát jen a jen prázdnotu, až přijde krize dnů, ve kterých jsme chtěli, a jen chtěli žít lépe, ale zapomněli jsme se podívat na reálné hodnoty věcí, které jsme nakupovali. A za této situace, já už NECHCI!