Ať žije krize! Budu ještě bohatší!

Nejsem na odposlechy, ale když je to takový formát , tak ať to všichni ví! 

Onehdy jsem zvedl telefon a vytočil číslo, když v tom slyším telefonní rozhovor dvou účastníků, kterým jsem se připletl do rozhovoru a který jsem posléze vyslechl. Teď vím, kéž bych ho nikdy neslyšel, neměl bych pocit viny, netrpěl bych nespavostí, špatně bych netrávil,  ale posuďte nakonec sami. Pro úvod jen malé vysvětlení:

První hlas evidentně dominantní, sytý, na jisté úrovni vedený,  evidentně bohatý a cílevědomý. Druhý hlas, také sytý, ale už ne tak dominantní a navíc pod úrovní prvního hlasu.

Můžeme se domnívat, že jde o hovor hodně bohatého člověka, který řídí již naše osudy a druhý jakoby to byl hodně vysoce postavený člověk ve státě.

Navíc, odposlechy, se dnes nenosí! Takže ještě dřív než budou zakázány i ty psané, když už  ty verbální, publikovat nesmíme!

„  . . . vždyť víš, já sice nepatřím mezi dvacet nejbohatších lidí světa, ale proč bych nemohl být jednička já, nemusí to být pořád Gates. Takové krize v mém postavení člověka vlastně potěší. Lidé nemají peníze! To je ta rajská hudba pro moje uši, oni peníze nemají, ale já ano! Oni mi připravují dárečky přímo pod nos, rozumíš?“ ptá se první hlas. „Moc ti nerozumím“, slyším druhý hlas.

„To je jednoduché, vezmi to tak, že si oni celý život staví bydlení, kupují auta, investují do akcií atd. No a teď, to nebudou mít z čeho platit, tady přicházím já a ty baráčky, auta, akcie, si od nich za pár peněz, koupím, a ještě mi pak dál budou platit nájemné, půjdou mi příjmy z jejich dividend atd.  No, není to úžasné!“, říká první hlas a pokračuje: „Takže skoupit půl Evropy, to potřebuje spoustu peněz. Rozumíš? Navíc, nejen lidi teď potřebují peníze, ale i spousta společností, začínají krachovat, ale některé z nich jsou provozu-schopné, ale jsou bez kapitálu! No, a tady zase přicházím já, a koupím je, popř. jejich podíly a zase za babku. A mně se peníze jen pohrnou. To je můj částečný cíl. To nejdůležitější teprve přijde. Ty víš, že mám tři nadnárodnostní společnosti, a v nich 345000 zaměstnaných lidí. A já potřebuji peníze na ty předchozí aktivity. Proto ti volám a nabízím ti 15% z výnosu, který uskutečníme po tvé udělené státní dotaci pro mne! No a nemusí to být moc, stačí mi tři milodary, souhlasíš?“, končí první hlas, docela ostře.

„ Ježiši Kriste, Petře, do čeho mne to zase ženeš?  To mám ve vládě odklepnout, že ti pošleme jen tak pár milodarů? To by mne sežrali jak lidi, noviny, televize a když ne ve vlastní straně, tak určitě opozice!“

„ Mrzí mne Mirku, že mi nerozumíš, ale to nic neznamená, já ti to objasním. Situace je následující, já vyhlásím těžké ztráty, vyvolám v mých novinách davovou psychózu a tom, že propustím, 65000 lidí, pakliže nedostanu od tebe (pozn. Pro čtenáře, už rozuměj od vlády) těch pár milodarů! A to je celé.“

„Takže ti mám prodat za 15% lidský potenciál v této zemi?, podivuje se druhý hlas.

„Mirku,  Ty sice ještě neznáš co to s lidmi udělá, ale věř mi, já zažívám čtvrtého premiéra, a všichni byli se mnou spokojeni, ty si můžeš klidně odejít ze scény, ty teď uděláš maximum proto, abys zabezpečil maximálnímu počtu lidí práci! Tak vo co ti dé?  Jsou státní prachy!  Tobě nikdo hlavu neutrhne, věř mi!  Jde ti přece o hlasy voličů, nebo né? A stopadesát míčů ti snad postačí na blahoslavený život, až třískneš s politikou, je to tak?", útočí první hlas.

„Já ti nevím Petře, je to dost míčů, za to riziko?“, ptá se druhý hlas opatrně.

„Tak Mirku, já ti nabízím 15%!  A TO TI NESTAČÍ?  Myslíš, že sám kradu?“

„Nekoukej na procenta, koukej na částku, a nabízím snad dost, né!? Podívej jiné země, tam politici nemají jiné východisko a vyhazují milodary po hrstech známým kolegům a i do bank, jen proto, aby zachránili lidi od krize.  A věřím tomu, že jim nikdo nic nenabízí, strkají jim to sami a zadarmo!“

„Taková krize je vlastně pro nás oba pošušňáníčko, kdo umí vydělat a má prachy, tak se nemusí bát!“ „Tak to tak ber, jasný? My dva jsme dnes na správné straně propasti. My jsme už za, ostatní před, tak toho využijme!“, opět kontruje první hlas.

„ No, to já vím, že je to pěkný balík, ale co kdyby nějaký šťoura… „  zní opatrně druhý hlas

„ Prosím tě, jakej šťoura? Co to vykládáš, v novinách se nic neobjeví, nevíš komu patří?  Máš strach z televize? Víš komu patří? A kdyby, tak v tom umíme snad chodit, ne? Kdo má v ruce peníze? My!. Tak, čeho se ještě bojíš?“.

„Podívej se na Standu, ten dostal 100míčů! A na Moravě z nich udělal 330!  A co lidi? Nic! Vůbec nic! Myslíš si, že by proti němu šli jeho vlastní lidi, když dělal ministra? Ten, který v době, když inkasoval, už dělal jako ty předsedu? Myslíš, že by vystavil proti sobě vyšetřovací sbor? Nic! Všechno je pod koberečkem. No, a tam bude i tvůj případ. Kdyby něco“.   

„No, přece je to jen velké sousto, co kdyby nějaký novinář?“ oponoval, jak už teď víme, Mirek.

„Kašli na ně, tahle poslední jakoby „svobodná kasta“ se požere mezi sebou. Tam platí, kdo má větší karmu a víc pomluví toho druhého jeho článek, toho se vůbec bát nemusíš, tam pravda nefunguje, to by museli myslet jinak!  Ne přes peníze, víš? A když vidím ty jejich řečičky o tom, že se peněz nenajíš, popř. s nimi v přírodě nezaplatíš, tak se směji, protože tady, v lidské džungli, pořád platí, rozumíš?“. 

„Podívej, nakonec, všichni máme přece rádi peníze, je tak?  Kašli fakt na to, lidi nic nezmohou, ani když se to dozví. Ikdyž budou vědět jaká je skutečnost! Taková je dnes pravda pořád, a bude navěky!“.

„Takže poslouchej, posledních pár slov ať je to natuty. Já rozpoutám kampaň, ty mi zachráníš lidem práci, mně impérium, a až přistrčíš těch pár milodarů, tak já ti pustím, . no. .   ať teda nejím, 160míčů! Ale víc už ne! Tady nejde přece o žádný tunel, tady jde o záchranu lidí, a můžeš mi věřit, lidi ti budou zobat z ruky. Hlavně to udělejte rychle ať si můžu dát nohy na stůl, že jsem dnes udělal dobrý byznys,  a navíc ty prachy potřebuji fakt už opravdu rychle. Teď je příležitost na skvělé nákupy, jasný? Dřív než přijde někdo jiný", tlačí první hlas.

„Tak jo, .... já to zkusím . . . „  překlopil Mirek.

„Jak, zkusím! Tys mě neslyšel? Takže jinak! Nedáš! Tak za chvíli, je tam namísto tebe Jirka, a garantuju ti, že si je vezme, a rád, a ty budeš jedinej … „

„dobrá, dobrá, promiň, promiň, takže jinak,  udělám vše proto, aby to prošlo“, přitvrdil Mirek.

„ No výborně Mirku, říkám ti klid, lidi jsou fakt hloupí, dneska chtějí jen práci, tak ti to sežerou, věř mi, vždyť víš, stačí říct „KRIZE“  a zobou ti z ruky. A nám dvěma nemusím snad vykládat, že peníze dělají zase peníze, které oba potřebujeme, tak to zařiď a pak se uvidíme, hm?“.

„Mimochodem, kdyby nám ta krize trvala tak 5-6 let, tak jsou z nás opravdu pěkní pracháči, co?! Hahahaha  . . . . „

Až se mi udělalo mdlo, celý jsem se zakymácel a začal padat v mdlobách k zemi a jak tak padám, tak se najednou strašně leknu a v tom se probudím. No fuj, jsem si oddechl, ještě, že to byl sen, kdyby to tak byla skutečnost, tak vám nevím  …….  , ale jak jsem tak zkoprnělý, koukám, že v ruce držím satelitní telefon . . . . . , tak vám vážně nevím . . . a tak od té doby, nespím a nejím .. .