Zdá se, že tohle bude odteď na dlouhou dobu nejčastější otázka, kterou uslyšíme. Naše Zůza totiž začátkem září začala nechodit do školy, je z ní školačka v domácím vzdělávání. Většina lidí nechápe, proč nechodí normálně do školy a drtivá většina lidí ani neví, že je to vůbec možné. A tak se pořád všichni diví.
Naše krása je v jedinečnostiVeronika Vojáčková
Já bych asi také nevěděla, že povinná školní docházka se může odehrávat v klidu domova, kdybych nepotkala před šesti lety jednu úžasnou ženu, která se pro mě stala v mnohém velkou inspirací. Nebudu jí jmenovat, ale jen řeknu, že má sedm dětí a postupně je učí vždy celý první stupeň základní školy doma. Když byla Zuzanka ještě úplně malinká, měla jsem příležitost párkrát na vlastní kůži zažít atmosféru v její výjimečné rodině, kde jsou děti už od mala respektovány se vším všudy a těchto pár okamžiků mi dalo víc než stohy knih. Do té doby jsem si nedovedla představit, jak mám respektovat něco tak méněcenného a hloupého, jako je dítě. Naštěstí jsem na to postupně začala přicházet.
Naše Zůza mi byla dobrou a trpělivou učitelkou a po třech letech se k ní přidala i Bětka, která s námi měla už mnohem snazší práci.
První vážné rozhodování, jestli se zapojíme do systému, přišlo někdy ve dvou letech naší prvorozené, protože bydlíme na vsi a tehdy začalo první přemlouvání a nechápavé pohledy, proč že jí vlastně nechci dát do školky. Je tam přece místo a se mnou doma se musí nudit. Nechtěla jsem jí tam dát a dlouho odolávala. Nakonec rozhodla sama Zůza a do školky se ve třech letech vydala. Bavilo jí to tam přesně tři dny a od té doby tam už nikdy nechtěla, raději je doma s maminkou. Učitelky mi radily, že musím vydržet, že jí hlavně nemám ustupovat, že si zvykne, ale já nechápala proč bych měla ignorovat přání mého dítěte. Stejně jsem doma a být s vlastní dcerou mi nijak nevadí, jsem s ní ráda. Zůza zase nechápala spoustu věcí ve školce: že se nesmí hlasitě smát, že se nesmí pobíhat, že se nesmí vstát od stolu dokud všichni nedojedí a vůbec nepochopila, když dostala trest za to, že jednou vstala od stolu dřív. Musela s kamarádkou utírat misky od svačinky. Práce, která jí připadala zábavná a zajímavá, byla najednou za trest.
Musíme zapadnout
Všichni jsme vyrostli svázáni systémem, který nás od malička lajnuje, usměrňuje a snaží se přimět nás být jako ostatní. Už od školky se musíme přizpůsobit požadavkům a potřebám většiny. Už od školky musíme dodržovat pravidla a nevybočovat, jinak příjde trest. Až díky vlastním dětem jsem pochopila, že tak to doopravdy nemusí být. Nemusíme už od tří let dítě cepovat proto, aby jednou - až vyroste - zapadlo do společnosti a šlapalo jako hodinky.
Sama na sobě pozoruji, co ze mě vlastně vyrostlo. Jsem zářným produktem socializace - chodila jsem od půl roku do jeslí, pak do školky, základní škola, střední škola a pak vysoká. Vždy jsem měla vyznamenání, byla jsem výborná žačka a studentka. A ve 26 letech mě systém vyplivl a já neměla nejmenší ponětí, co mám dělat. Připadala jsem si k ničemu a nic jsem neuměla. Jen plnit požadavky druhých a získávat dobré známky. Nalít - vylít.
Naštěstí přišly děti a já tak v sobě objevila vášeň pro porody a spokojené mateřství. Baví mě inspirovat a pomáhat dalším ženám, aby byly se svou ženskou úlohou spokojené. Ale když vezmu těch 18 let strávených ve škole, k čemu mi to v mé dnešní profesi bylo? Mám sice papír, že jsem vystudovaný ekonom, ale jediné, co umím spočítat, jsou úplné základy. Také mám maturitní vysvědčení z hotelové školy - můžu obsluhovat v restauraci nebo ji dokonce vést nebo vlastnit. Ale to, v čem jsem dobrá, co mě baví a skutečně umím, nemůžu doložit žádným papírem. Paradox dnešní svobodné doby...
Naše domácí vyučování
Když jsem zjistila, že letos jdeme k zápisu, bylo to pro mě velké překvapení, nějak jsem s tím vůbec nepočítala, ale rozhodnutí bylo v podstatě už dávno hotové - budeme učit doma. Za dopoledne jsem vygooglila vše potřebné a je ze mě domácí paní učitelka.
Původně jsem si myslela, že nastolím řád, že pojedeme podle knih tak, jako ve škole, abychom udržely tempo. Ale pak ke mě přišly informace o unschoolingu, který má už dvacetiletou tradici v Americe. Česky bychom ho mohly přeložit jako odškolení - filozofie založená na tom, že dítě samo o sobě je velmi zvídavé a samo od sebe se učí a když ho necháme a jen ho podporujeme v tom, co ho zajímá, tak se radostně a snadno naučí vše potřebné. Škola jen kazí motivaci.
Jak se tedy učíme? Jsem se svými dětmi, žiji s nimi, trávím s nimi čas. Děláme, co nás baví a v podstatě nikdo z nás nic nemusí. Vrtáme se v zahrádce, vaříme, chodíme ven s kamarádkami a jejich dětmi... Když mají holky otázku, zodpovím ji. Když odpověď neznám (a to se stává velmi často), tak to najdu na internetu, nebo v knihách. Plánuju chodit do muzeí, na výstavy, prostě žít. Máme i učebnice, občas s nimi Zůza sama přijde a něco v nich společně vyplníme. A tak se naše děti naučí všechno, co pro život potřebují. Podle zkušenosti zahraničních unschoolerů pak jednou s radostí a nadšením budou studovat vysokou školu. Nebo si prostě najdou práci, která je bude bavit. My dospěláci se o to teď horko těžko snažíme. 20 let nás totiž někdo přesvědčoval o tom, co všechno musíme umět a znát a že musíme být poslušní, jinak z nás nic nebude.
A ejhle! Ono je to zase trošku jinak!
Více informací o unschoolingu na webu www.svobodauceni.cz, nebo třeba v knize Naomi Aldortové Vychováváme děti a rosteme s nimi.
