Žádný plán taky plán (Maroko I.)

V tetelícím se vzduchu cítíme nekonečnou svobodu a vůni dálek. Každým ujetým kilometrem se vzdalují starosti všedních dnů a pro nás začíná malé dobrodružství. O čem to tu vlastně mluvím? O našem neplánovaném nakouknutí do Afriky.

Cesta do Maroka

Celý měsíc před námi! Motorka je ve skvělé kondici! Jakmile překračujeme francouzské hranice, tak konečně věříme, že zase cestujeme.
Spíme tak, jak se to daný večer vyvrbí, u silnice, v lese nebo v kempu. Máme s sebou hrnec i malý vařič na každodenní kuchtění. Ani jeden z nás nemá vaření jako hobby, tak až na jedno ohřívání dvou porcí fazolí jsme si hotové jídlo obstarávali kde se dalo. Jedeme podle papírové mapy a cedulí. A když to nejde jinak, tak se orientujeme podle citu.
 

V Barceloně jsme se rozhodli, že máme spoustu času i na objevování Maroka. Koupili jsme si mapu a zamířili na jih. Využili jsme neplacené rychlostní silnice excelentní kvality, které po většinu času kopírují dálnice. Téměř sami projíždíme vyprahlou krajinou, někdy to jsou nekonečné roviny, jindy se s lehkostí skládáme do utažených zatáček. Když jeden z večerů stavíme stan na svahu pohoří Sierra Nevada a pozorujeme miliardy hvězd, jsme na vrcholu blaha.
Máme namířeno do Algecirasu, odkud plánujeme odplouvat. Když jsme s neskrývaným úžasem míjeli Gibraltarskou skálu, tak jsme nemohli uvěřit, že jsme dojeli až tak daleko. Provoz houstne. Vypadá to, že všichni míří do přístavu. Myšlenky na exotiku nám obavy jak strávíme dnešní noc rozehnaly.
V přístavu panuje čilý ruch, který hraničí se zmatkem. Couvají tu zájezdní autobusy, běhají tu lidé s kufry a mezi vším se proplétají skútry. V hale to vypadá jak na hlavní poště. Za řadou prosklených přepážek sedí prodavači palubních lístků. David se dává do řeči s jednou marockou dívčinou a vyzvídá, jak to v Maroku chodí. Hlavně jestli je tam bezpečno. Jsme několikrát ubezpečeni, že jsou tam moc milí lidé a že nikoho ani nenapadne zkřivit nám jediný vlásek. Není to prý jako tady, v tom nebezpečném Španělsku. 

Ani přesně nevím jak k tomu došlo, ale už z kapsy tahám kartu, vyťukám pin a je rozhodnuto, odplouváme zítra v 7:30 ráno. Při pohledu na hodinky zjišťujeme, že je to vlastně už dnes ráno.
Nemáme kde spát. Trochu otřeseni tím zjištěním projíždíme přístav a bláhově hledáme nějaké skryté místo, kde bychom postavili stan. Kempy jsou v nedohlednu a jít do hotelu o půl druhé ráno jsme zavrhli. Jediné místo, kde bychom na těch pár hodin mohli hlavu složit, bylo na opravdu nevábně vyhlížejícím asfaltu příjezdové rampy lodního terminálu. Tak jsme se postavili do fronty, která se tam pomalu začal tvořit a se zaťatými zuby jsme na tu mastnou a špinavou  zem rozvinuli karimatky a spacáky. Dali jsme si špunty do uší, protože opodál bez ustání řval lodní motor. Se smíšenými pocity jsme se snažili usnout. 

Nakonec jsme i spali. Když jsme se z nenadání ale probrali, tak jsme si připadali jako v utečeneckém táboře. Všude kolem byli desítky možná i stovky spících těl od nemluvňat po staříky. Opodál si právě na zemi dělali pohodlí holandští motorkáři. Pohled na bílé tváře nás trochu uklidnil. S pocitem sounáležitosti jsme na sebe zamávali a připadali jsme si naprosto cestovatelsky cool.

Byli jsme 9. den na cestě, když se konečně otevřeli vrata lodi a my vjeli s motorkou do  podpalubí. S sebou jsme si vzali nejnutnější věci a odebrali jsme se do prostoru pro cestující. Usadili jsme se na malých červených křesílkách poblíž baru. Naše loď byla poloprázdná. Angličtí turisté jedoucí na jeden den do Ceuty (autonomním oblast Španělska na území Maroka), několik marockých rodin a my. Byli jsme zmuchlaní, nevyspalí, ale plní očekávání z toho, co přijde. Neměli jsme pevný plán, vlastně žádný. 

Mapu Španělska jsme vyměnili za mapu Maroka. Prstem jsme načrtli pomyslný okruh cesty, který bychom během dvou týdnů chtěli projet. Nejvíc nás to lákalo samozřejmě do pouště. Žádné studování cestovatelského průvodce nebo rezervování hotelů. Žádný plán, nejlepší plán!