Nedobytná pevnost

V ruce držíme šeky s naší první výplatou. Skáčeme radostí i přes to, že nám těch pár vydělaných euro stovek vystačí akorát tak na benzín. Musíme si je nejprve nechat proplatit v bance, ale NE v NORMÁLNÍ bance! V SICILSKÉ

Před každou bankou stojí ozbrojený bezpečák, kromě toho že se tváří hodně nebezpečně, tak je tam také proto, aby se vám měl kdo smát, když v plné rychlosti vrazíte nosem do skla. Když se vám po čelním nárazu podaří přežít ten trapas, že jste nepoznali dveře bez fotobuňky, tak musíte najít a zmáčknout nenápadné zelené tlačítko. Otevřou se vám dveře na šířku akorát tak pro jednoho. Uděláte krok kupředu a než si cokoliv uvědomíte, tak jste uvězněni ve skleněném zvukotěsném válci. Někteří z vás se neubrání vtíravé až hororové představě, jak se tento těsný prostor plní vodou. Tohle vám naštěstí rychle z hlavy vyžene strohý hlas, který vám nakazuje abyste svůj prst vložili na snímač otisku prstů. Stává se, že to musíte opakovat několikrát, než se rozevřou druhé dveře a máte tu čest do banky konečně vstoupit. Dozvěděli jsme se, že tohle je jedno ze série bezpečnostních opatření v bankách na Sicílii.

V hale o velikosti větší koupelny trpělivě čekalo již několik lidí. Postavili jsme se na konec fronty k jediné otevřené přepážce. Nikdo neměl na spěch. Asi byli všichni nezaměstnaní nebo si vzali volno. Když na nás za necelou hodinku přišla řada, přistoupili jsme k pultíku a pan úředník si nás pozorně vyslechl. Podíval se se zájmem na naše šeky v hodnotě několika set euro, svraštil obočí a s ledovým klidem nám oznámil, že v bance nemají bohužel tolik peněz. Nevěřili jsme vlastním uším! Nechali jsme si to i několikrát zopakovat, protože jsme se domnívali, že jsme neporozuměli správně. Dobrácky nám poradil, že můžeme zkusit přijít později a nebo tu můžeme počkat do doby, než někdo jiný přinese peníze k uložení. S otevřenou pusou jsme se posadili na příjemně vychlazená kožená křesla a snažili jsme se vstřebat to, co jsme právě slyšeli. Venku se teplota šplhala ke čtyřicítce a nás čas naštěstí netlačil.

Každého nově příchozího se pan úředník ptal, zda nemá u sebe hotovost, že by ho vzal kvůli nám přednostně. Po téměř dvou hodinách, kdy jsme byli už srostlí s židlí, se přece jen objevil jeden zachránce. Přiběhli jsme k přepážce a s vítězoslavným úsměvem jsme si přepočítávali konečně naši výplatu. 

Byly doby, kdy na Sicílii zloději chodili do bank pro peníze jako do sámošky pro rohlíky. Žádná banka jejich řádění nebyla ušetřena. Teď už je nikdo nepřepadává! Na vlastní kůži jsme se přesvědčili, že by to bylo naprosto zbytečné.