Dva dny jsme sbírali odvahu na návštěvu některé z místních restaurací. Nešlo o to, že bychom byli vybíraví. Měli jsme spíše obavy, aby se to další den obešlo bez následků! Vidět maso houpající se v průvanu na kuráži moc nepřidá.
Všude bylo tolik lákavého jídla, že nemělo snad ani cenu špinit hrnec nějakou pytlíkovou polévkou. Když se k tomu přidaly velice příznivé ceny marockých restaurací, tak jsme začali litovat, že nám plynová bomba zabírá tolik potřebného místo v kufru.
Přes den jsme navštěvovali pouliční obchůdky, kupovali jsme si vodu, sušenky a konzervy ovoce. Nic většího se k obědu stejně v tom vedru jíst nedalo. Naopak večer jsme si přáli najíst se v nějaké dobré restauraci.
Hladoví jsme se proplétali úplně neznámým městem. Poohlíželi jsme se po nějakém evropském krajanovi, který by nám poradil. Stovky lidí v ulicích, ale jen samí místní. Všude kavárny, čajovny a obchody s veteší, ale restaurace žádná. Když už jsme si dávali třetí kolo centrem, tak jsme téměř slepí hladem z dálky zahlédli bíle prostřené stoly a číšníka s motýlkem. “Tak co, zkusíme to?”, hlesla jsem. Usedli jsme tedy za stůl, číšník přinesl nabídku dne. Vybrali jsme si jehněčí tažín, jeden z tradičních marockých pokrmů. David se odebral na “onu místnost”. Nikdy a nikde se neodvažuji jít tam jako první.
Konečně jsem se rozhlédla kam jsme si to sedli. Venku před restaurací byly tři vratké stoly prostřené flekatými ubrusy a na nich umaštěná prostírání. Když dva špinavé rukávy, před týdnem ještě čisté košile, přede mě postavily dvě misky zeleninového salátu, které jsme si neobjednali, zachvátila mě panika! Chtělo se mi křičet! Zvedla jsem hlavu a moje oči se střetly s Davidovým vyděšeným výrazem. Začali jsme na sebe mluvit jeden přes druhého... “Chci pryč!” ”Tady nezůstanou ani minutu!” ”Co budeme dělat?” ”UTEČEME!!!” Prchali jsme až se za námi vířil prach. Kličkovali jsme mezi nic netušícími lidmi a zastavili se až za rohem v tmavé boční uličce. Pak jsme s úlevou vyprskli smíchy.
Jak to vypadalo venku nebylo nic proti tomu, jak to vypadalo v kuchyni, kterou David míjel cestou na toaletu. Zaneřáděná podlaha, všude nepořádek, a v prosklená lednici se dokonce mezi potravinami skladovalo i špinavé nádobí. Tomu všemu kraloval umorousaný kuchař, který svými tlapami nabíral z kyblíku onen salát. V těsné blízkosti kuchyně se nacházela páchnoucí toaleta, která se prý toaletou ani nazvat nedala. Byl to spíše tmavý kout, jehož žlutohnědé fleky na stěnách mluvily za vše.
Měli jsme pořád obrovský hlad. Myšlenky a chuť na hotové teplé jídlo nás rázem přešly. Vydali jsme se raději hledat obchod s potravinami. Jako jediné bezpečné jídlo jsme pro ten večer zvolili starou dobrou Coca-Colu a slané chipsy.
