Čas na Sicílii vypršel! Se slzou v oku jsme se s tímto magickým ostrovem rozloučili a namířili si to do Říma, kde jsme plánovali se usadit. O tom, že nám hlavní italské město ukáže svoji temnou tvář, jsme neměli nejmenší tušení.
Za necelé tři dny jsme lážo plážo tempem vjeli našimi auty standardních evropských rozměrů do otevřené náruče hlavní italské metropole. Jen co jsme minuli ceduli “Vítejte v Římě!” mi život začal běžet před očima. Jestli jízda po Sicílii byla křest ohněm tak Řím je křest peklem. Konečně jsem prozřela a pochopila proč Mercedes stvořil malého ošklivého SMARTA. Bylo bohužel příliš pozdě cokoliv změnit! Já kormidlovala ohavně dlouhý BMW Touring a David svoje naleštěné a opečovávané trojkové BMW kupéčko. Chtělo se mi plakat. Agresivita a bezohlednost řidičů se asi ze stonásobila a počet aut, motorek, skútrů, jízdních kol se najednou s tisícinásobil. Na jízdní pruhy se tu absolutně nehraje, jezdí se tu stylem “zrcátko na zrcátko”. Blinkry se používají sporadicky a křižovatky jsou tu vrcholem anarchie! Když blikne zelená, tak do ní vjedou všichni, i ti co odbočují. Výsledkem je troubící spleť všeho, co má dvě a více kol. Každý má co dělat, aby si v tom bláznivém chaosu uhlídal svůj předek i zadek. Nejraději bychom auta někde odstavili a šli raději pěšky, ale zaparkovat ty dvě BMW lodě nebylo vůbec jednoduché. Po dvou hodinách kroužení jsme s vypětím všech sil našli parkovací místa, co by kamenem dohodil, od stanice metra Colli Albani.
Jak jsme záhy zjistili tak římské metro je snad ještě horší než římské silnice. Auto vás svými plechy a plasty ochrání, ale v metru jste vydání na pospas všem pofiderním živlům. Římskému metru kralují rumunští cikáni. Nejen že ženy v dlouhých suknicích s malými dětmi u pasu žebrají a štíhlé dívčiny mistrně kapsaří, ale jsou tu dokonce i takoví, kteří obsadí automaty na jízdenky. Když vám automat po koupi jízdenky vrátí zpět, tak s nataženou rukou naznačují, že jim drobáky máte nasypat do dlaně. My jsme si mince strčili hluboko do kapsy a odmítali komukoliv dávat vynucenou almužnu. Ten drzý týpek nás ale neodbytně pronásledoval až k eskalátorům, kde jsme se naštěstí vmísili do davu. Na schodech jsme se pro jistotu ještě otočili, zda nejede s námi, ale zůstal nasupeně stát dole. Z očí mu šlehaly blesky a rukou si šmikal pod krkem, že jsme si jako podepsali ortel smrti. Jen jsme se ušklíbli a ukázali mu že je dvojitá “ jednička”. V prostorách metra se sice pohybuje policie, ale je nejspíš na tyhle existence krátká.
S jedním přestupem jsme se pohodlně dostali k majestátnímu Koloseu, které je téměř nepřetržitě v obležení turistů s celého světa. V jeho okolí se ve více či méně povedených dobových kostýmech producírují mezi návštěvníky římští vojáci a gladiátoři. Doslova se vám tlačí před objektiv a když zmáčknete spoušť, tak chtějí samozřejmě za svůj portrét zaplatit. Pobíhají tam i děti, které za pár drobných nabízejí náramky. Nenechte se ale zmást, protože když si od nich ze soucitu těch pár šňůrek kupujete, tak vaši peněženku mají v hledáčku ti starší z celé povedené party. Přesně je totiž navedete do své kapsy kalhot nebo do kabelky, ze které vám ji asi za deset minut nepozorovaně ukradnou.
V samém srdci Říma, na náměstí Piazza della Rotonda, mi pohlédl hluboko do očí exoticky vyhlížející muž. Usmál se a podal mi rudou růži. Já instinktivně květinu přijala a přivoněla k ní. V tom okamžiku ukročil stranou a neodbytně se u mého muže, který stál vedle mě, dožadoval pěti euro. Naštvalo nás to oba! Okamžitě jsem mu kytku chtěla vrátit, ale on uhýbal a chtěl ji zaplatit. Byl vytrvale neoblomný! Nakonec jsem ji před “prodavače” položila na zem, protože jinak bychom se ho nezbavili. Odešli jsme si raději prohlédnout úchvatný Pantheon.
Když slunce zapadalo a z ulic se začali pomalounku vytrácet zahraniční turisté, tak jsme i my unaveni z prohlídky města dosedli na lavičku v parku nedaleko římského fóra. Byli jsme plní zážitků a sdělovali jsme si první dojmy. Po chvíli jsme si všimli shrbené stařenky, která za sebou táhla malý vozík. Posadila se na lavičku v nejtemnější části parku. Netrvalo dlouho a z tašky vytáhla chomáč vaty a nějaký krém a začala si pečlivě čistit umorousaný obličej. Nechtěli jsme ji sledovat, ale občas nám oči sjeli jejím směrem. To co záhy následovalo nám sebralo veškeré iluze. Klobouk, šedá paruka, děravý kabát a sukně letěli do černého pytle a z jiného pytle se vytáhli kalhoty, triko, bunda a sportovní tenisky. Byli jsme svědky transformace staré nemocné žebračky ve statného mladíka, který si to i s plně naloženým vozíkem rychlím krokem namířil někam k metru.
Jak jsme se přesvědčili na vlastní kůži, tak Řím nabízí nepřebernou škálu možností obživy. Představivosti se meze opravdu nekladou. My jsme jedni z těch méně kreativních, takže se pokusíme najít si práci tradičními způsoby. Jak se nám povede, si netroufám předvídat. Ale jedno vím určitě! Jsme odhodláni dobýt Řím!
