Jako cizinci jsme budili pozornost. Auta nám troubila na pozdrav a děti mávaly tak divoce, že se jim div nevykloubily obě ruce. První den jsme si připadali jako v LEPŠÍM světě, ale ten druhý nám růžové brýle z nosu rychle spadly.
Je pravda, že pro vás v Maroku udělají první poslední. Často někdo zastaví, aby vám popřál pěkný den nebo popřípadě poradil, kdybyste náhodou nevěděli kudy kam. Bohužel vždy je na jejich laskavosti připevněná na první pohled neviditelná cenovka.
Divadlo má vždy stejný scénář. Chvilku vás pozorují, snaží se odhadnout odkud pocházíte a pak na vás vyrukují s naučenými pozdravy v několika světových jazycích. Pak vám nabídnou v přátelském duchu pozvání na čaj, prohlídku města, ukážou cestu k hotelu nebo vás pozvou domů. Z evropského pohledu to vypadá až neskutečně. Jejich úmysly nejsou bohužel nezištné, právě naopak. Představujeme pro ně chodící pokladničky, ze kterých se snaží vydolovat peníze za každou cenu. Velmi dobrou a osvědčenou taktikou je vzbuzování lítosti nebo viny.
Po tom co dětské ruce zkontroloval jejich táta, kolikpak euro od těch cizáků dostaly a při zjištění, že jsou to jen sušenky, se na nás podíval jako na zločince, jsme začali ve své štědrosti couvat. Když z nás velbloudář vymámil za první písečnou dunou lahev vody a po prvním hltu si s opovržením odfrkl, že není vychlazená, začali jsme o jejich čistých duších pochybovat. Když k nám přišli s nataženou dlaní asi tři patnáctiletí kluci oblečení ve značkovém oblečení a čistých sportovních botách, tak jsme začali dělat, že jsme neviditelní.
Napadlo nás, že budeme tvrdit, že umíme jen česky, ale když uprostřed pustiny vedle nás zastavilo auto a řidič nám začal předříkávat český jazykolam “strč prst skrz krk” a něco o “stříbrných stříkačkách” tak jsme šokem oněměli.
