Listujete časopisy nebo sjíždíte internet a zatoužíte zažít tu kouzelnou atmosféru míst z fotografií. Po roce plánování a šetření jste konečně TAM, ale zklamaní! Nezoufejte, to tajemné kouzlo se nevypařilo! Stačí ho jen polapit.
Na Sicílii bydlíme na dohled od Údolí chrámů, které je cílem tisíce obdivovatelů antického starověku z celého světa. Je to jedno z mála míst, kde doufáte, že na vás dýchne doba Archiméda a Platóna. Toužili jsme se do těch časů alespoň na okamžik přenést! Nelíbila se nám ale představa, že bychom se prodírali davy turistů. Chtěli jsme si počkat na “zlatou hodinku”. Tak se zrodil plán...
Jedno víkendové ráno jsme si přivstali, nazuli “pohory” a ještě za tmy jsme se rozjeli pod kopec, na kterém se pyšně vypínají antické chrámy. Místní nám poradili, kudy bychom se k nim mohli dostat. Po vzoru akčních hrdinů jsme dalekohledem zmapovali terén. Pak už stačilo přelézt bránu a vydat se zarůstající cestou směrem vzhůru. Bylo to vzrušující! Pořád jsme se rozhlíželi nebo se dívali dalekohledem jestli nás může někdo nečekaně překvapit. Vše vypadalo klidně a tak jsme pokračovali dál. Když už jsme byli těsně u chrámu, samozřejmě ještě schovaní za kaktus, jsme uviděli kamery namířené na všechny strany. Byly rozmístěné všude, kam čočky dalekohledu dohlédly. I přesto jsme se odvážili jít o něco blíž, kde nás ještě mohla krýt skála společně s kamennou hradbou. I když se svítilo v boudě hlídače, tak nikde nebylo ani živáčka. Se zatajeným dechem a se zaostřeným objektivem jsme si užívali zblízka tisíce let starý důkaz o umění tehdejších lidí. Všech 32 sloupů neutrpělo za staletí téměř žádný šrám. Když jsme se dostatečně nabažili chrámu Concordia, tak jsme s větší kuráží vyrazili k Héřině chrámu. Nechtěli jsme ale testovat, jestli jsou všechny kamery zapojené, tak jsme se proplétali mezi strništěm a balancovali na zvětralé skále asi tři metry pod úrovní kopce. Když se terén stal neschůdným, tak jsme se vyškrábali zpět na vyschlou planinu mezi stromky mandlovníků. Nasávali jsme tajemnou atmosféru místo toho, abychom hlídali, kde se co podezřelého šustne.
Byli jsme tou nádherou tak uneseni, že snad v poslední vteřině jsme si všimli, jak se na vydlážděné silnici, pár metrů od nás, téměř neslyšně vyřítilo auto. Jehličky adrenalinu zaštípaly v žilách a my se skokem vrhli střemhlav k zemi. Nekonečné vteřiny jsme nehnutě leželi. Srdce bušila jak o život a plíce dýchaly prach. Když jsme se odvážili pootočit hlavu, tak jsme koutkem oka zahlédli vzdalující se černý nárazník.
Nebylo času nazbyt. Přece jenom se pomalu do práce sjížděli zaměstnanci. Slunce začalo být nebezpečně vysoko a nás ještě čekala cesta zpět. Vše probíhalo v obdobném duchu, ale za plného světla. Obezřetně jsme postupovali dolů. Oddechli jsme si, až jsme přelezli bránu a nastartovali auto.
Údolí chrámů je jedno z míst, které si i přes bouřlivé dějiny uchovalo svoje magické kouzlo. Nevydá ho ale jen tak na počkání. Čeká až přijdete tiše a pokorně. Možná pak v prvních záblescích ranního rozbřesku zahlédnete mihnout se ducha vznešeného a bohatého města Acragas na jehož pozůstatcích se nachází dnešní Agrigento.
