Květiny mi nenosí

Můj muž se nikdy nesnažil ohromit mě romantickými večeřemi nebo květinami. Vždy si stál pevně za svým, že kupovat si mě rozhodně nehodlá. To ty peníze propálí raději v benzínu. Tenkrát ale netušil, kolik toho benzínu nakonec bude.

Cestování na divoko

Moje cestovatelské srdce zaplesalo. Já, která jako malá jezdila prstem po mapě a představovala si, jaké asi jsou ty daleké země, jsem potkala někoho, kdo miluje vůni výfukových spalin. Nejsem žádná holka z cukru a pro cestování jsem schopna obětovat leccos. Navíc mám ráda dobrodružství. Ze studentského kapesného a z příležitostných brigád jsme si dohromady našetřili 2.500Kč na naši první pětidenní dovolenou v Alpách. Co na tom, že jsme spali ve stanu v kukuřici, na dálničním odpočívadle nebo u skládky a krmili se konzervami, nudlovými polévkami a o kempech jsme si mohli nechat jen zdát. I přes to že nás u jezera vyhmátl kolem půlnoci starosta malebném městečka Hallstadt a pohrozil nám policií, tak se tenhle výlet stal pouhým začátkem našeho objevování Evropy. 

Naší další metou bylo Chorvatsko. Chtěli jsme si splnit malý motorkářský sen a odměnit se za složenou maturitu. Žádné hotýlky, apartmánky nebo kempíky jsme nerezervovali. Plánovali jsme spát v přírodě. Hned první noc jsme někde u Plitvických jezer rozložili v lese stan, když jsem ale zažehla plynový vařič, tak se ozvalo odněkud z keře sebevědomé zachrochtání divočáka. Nezůstali jsme tam ani o minutu déle! Vše jsme naskládali na motorku a jeli si ustlat k magistrále. Sice kolem nás jezdily kolony aut, ale těch jsme se báli míň něž hladových prasat. Nasolené tělo v kombinaci s koženou kombinézou a horkým potem nebylo zrovna to pravé, takže pořádné večerní sprchy byly nutností. Naštěstí propašovat se každý večer nepozorovaně do kempu byla docela hračka. Navštívili jsme ostrovy Murter a Pag a města jako Primošten nebo Zadar a užili si deset krásných dní s vítrem ve vlasech. 

Na další léto jsme naplánovali okruh Rakouskem, Itálií a Švýcarskem. Opět jsme nabalili konzervy a Vitana polévky a začali jsme si naše low cost dovolené naplno užívat. Snídali jsme u jezer, obědvali u benátských kanálů a večeřeli na pláži. Spávali jsme pod hvězdnou oblohou s výhledem na nejvyšší vrcholky Alp nebo na panorama italské Pisy. Copak bychom si normálně mohli zajít do restaurace ve Švýcarském Sankt Moritz? To rozhodně jako mladí študáci ne, ale chleba se sýrem z místní sámošky jsme si dovolit mohli.

Takový styl cestování nám nijak rapidně nezasahoval do financí, kterých jsme měli poskrovnu. Mohli jsme tím pádem pobývat na místech, kde ceny i těch nejlevnějších B&B jsou astronomicky vysoké. K těmto účelům jsme si také upravili osobní auto tak, že jsme po sklopení zadních sedadel měli pohodlné dvoulůžko. Rázem se pro nás stali destinace jako Londýn, Paříž, Monako, Cannes, Miláno, Řím, Amalfi nebo Barcelona snadno dostupnými jen za cenu benzínu a jídla. Co si budeme povídat, ono spát v posteli, kde před vámi leželo sto cizích lidí nebo se sprchovat v koupelně kde raší penicilin není nic, za co bychom chtěli dávat peníze. Spíme v našich čistých peřinkách, sprchujeme se pod PET flaškou a díky mé kreativitě nejíme už jenom konzervy. 

Lhala bych, kdybych tvrdila, že od doby co jsme opustily školní lavice si čas od času nedopřejeme pohodlí nějaké rodinného penzionu. Je to ale výjimečně. Po náročném výšlapu na nejvyšší horu Skotska jsme se vrátili dolů unavení a zmrzlí. Do auta se nám jít spát opravdu nechtělo. Někdy se jdeme ubytovat také proto, že potřebujeme pořádně horkou sprchu, ale jinak to oddalujeme jak jen se dá. Zjistili jsme, že dokážeme spát v autě i v mínus osmi. Ráno se sice musí otlouci led z venku i zevnitř, ale za pohled na východ slunce v zasněžených Pyrenejích to stojí. 

Spaní takhle na divoko je zárukou spousty zážitků, které se po letech stanou i veselých historkami. Jednou jsme chtěli v Německu přespat na dálničním odpočívadle, ale to jsme si rychle rozmysleli po tom, co David dostal jistou nabídku... Scházeli se tam totiž prostituti ze širokého okolí. V Bosně jsme z posledních sil v noci postavili stan na okraji vesnice, ale ještě docela daleko od prvních domů. Nad ránem, ještě za tmy, nás probudil něčí hlas, po chvíli jsme pochopili, že ten chlápek se modlí. Leželi jsme pod celtou jako dvě prkna, protože jsme si byli jistí, že jakmile požádá Boha o svolení, tak nás mačetou určitě zmasakruje. No ale když se přidávali další a další hlasy, tak jsme s úlevou pochopili, že z okolních mešit svolávají k modlitbě.

Policejní kontroly uprostřed noci ani nepočítám. Nikdy nás policie odnikud nevyhnala ani jsme za spaní v autě neplatili žádnou pokutu. Ale jedno setkání s policií bylo opravdu speciální! To jsme si po dobré večeři otevřeli láhev francouzského červeného vína a kochali se západem slunce v Normandii u městečka Etretat. Pobřeží lemované bílými útesy připomínající sloní choboty je fenomenální. Opilí romantikou a hlavně tím výborným vínem jsme si ustlali v autě zaparkovaném daleko od všech na vrcholku útesu, hned vedle kostelíku. Po půlnoci nás probudila policie. Z auta vyskákalo pět ozbrojených francouzských četníků a hrozně je zajímalo, zda jsme tu někoho neviděli. No jasně, že neviděli, když jsme spali jako dřeva. Ze zvědavosti jsme se zeptali, kohopak to hledají. Oni nám bez skrupulí oznámili, že v okolí se zdržuje nějaký nebezpečný kriminálník, ale jestli tady není, tak s námi nemohou ztrácet čas. Nasedli do auta a rychle odjeli. My tam zůstali sami. V žilách nám koloval alkohol a srdce nám rozpumpoval adrenalin. Co budeme dělat? Venku tma, foukal vítr a bylo slyšet vlny tříštící se o pobřeží. Měli jsme strach také z toho, že pokud v opilosti jeden z nás bude řídit směrem k městu, tak to určitě někam napereme a tak jsme se rozhodli zůstat. Pro jistotu jsme ale odjistili pojistky pepřáků. 

Cestování bych za květiny nevyměnila, protož pugéty růží uschnou a skončí na smetišti, naopak tyhle společné vzpomínky nám zůstanou navždy.