Krok do snu... nejtěžší je ten první (pak už to zvládne každý)

K tomu abychom převrátili náš život kompletně naruby, stačila jedna romantická večeře v italské restauraci na předměstí anglického Manchesteru. Kapky deště klepaly na okna a my jsme se konečně rozhodli. Chceme žít v Itálii  

Život je přeci o snech, moci se jich dotknou a prožít je, vychutnat si každý okamžik. Na počátku byla touha uniknout ze stereotypu. Opustit vyjeté koleje a vrhnout se do víru dobrodružství. Jedinou jistotou byl pocit, že to bude zábava.

Plán byl jednoduchý: odjet z Anglie do Čech, proniknout do tajů italštiny a najít práci v Itálii. Během dvou měsíců

Když se sen stane skutečností!

jsme skončili v práci, stihli prodat ledničku, našli si v Česku soukromou učitelku italského jazyka a zabalili do dvou aut vše, co jsme měli. Nebyla jediná pochybnost, že by to snad nevyšlo!

Přesně měsíc jsme pobývali v Čechách, kde jsme ani na minutu nezaháleli. Hned druhý den po příjezdu jsme kontaktovali pracovní agenturu, která zajišťovala práci v italských hotelech i s ubytováním. Nejtěžší na tom bylo je přesvědčit, aby nám začali vyřizovat práci dřív, něž jsme vůbec začali italsky rozumět. Uznali, že když se denně budeme věnovat pět hodin samostudiu italštiny a k tomu každý večer pravidelně docházet na soukromé hodiny, tak to musíme zvládnout. Po čtyřech týdnech jsme vytáhli hlavy z učebnic a napsali jsme na výbornou jazykový test, který nám otevřel brány do sluncem zalité Itálie.

Před námi byla cesta až ke špičce italské boty a pak dál přes moře na ostrov Sicílie. Vyjeli jsme plně naloženi. Rakouskem jsme jen prosvištěli, rychle se kolem nás mihly italské Dolomity, prohnali jsme se pod toskánskými svahy, trochu se sobě navzájem ztratili a zase znovu našli u Neapole, vykoupali se v moři Kalábrie a natlačili se na trajekt, který nás přeplavil na námi ještě neprozkoumaný ostrov Sicílie.

Silnice lemovaly kvetoucí kaktusy, moře se třpytilo a na silnici se jezdilo tak, jak se na pravé jižanské šílence sluší a patří. Etna nám zakouřila na přivítanou a majestátně se pnula k nebi, jako by říkala, že ona je tu naším pánem. Projížděli jsme vyprahlou krajinou, která ještě před pár týdny byla plná zeleně. Členitým terénem plným zatáček, jsme se blížili k Agrigentu - městu na kopci, s krásným výhledem na moře, které tu je více jak 2 500 let. 

Srdíčka začala tepat nervozitou. Zbývaly poslední minuty do prvního setkání s naším novým zaměstnavatelem a novými kolegy. Na hotelu Kaos se třpytily čtyři hvězdy, ze všeho číšil luxus. S italštinou jsme se na ostro teprve seznamovali, takže domluva probíhala v angličtině. Všichni se usmívali a vítali nás. Po předání klíčů jsme s radostí běželi do našeho nového domečku. Začali jsme sestěhovávat nábytek z jedné místnosti do druhé, montovat naše stoly a židle, věšet obraz na stěnu a tvořit domov. Na střešní terase je lehátko a výhled na nekonečné moře.

Představy se zhmotnily a vše je ještě krásnější než v myšlenkách. Je to k neuvěření! Ještě nedávno jsme žili ve studené Anglii a dnes jsme na nejkrásnějším místě, které jsme kdy viděli. Papkáme italské dobroty u velkého stolu ve společnosti veselých Italů. Už týden ležíme pod palmou a čvachtáme se v křišťálové vodě bazénu. Slunce, které nám tolik chybělo, natahuje svoje paprsky a příjemně rozpaluje naši bílou kůži. Pomalounku začínáme prozkoumávat okolí, testujeme pláže a mapujeme terén.

Chvíli ještě potrvá než nám vyřídí všechny pracovní dokumenty. Takže prozatím si s požehnáním vedení hotelu plnými doušky užíváme ráje. Kolem nás plyne život vlastním tempem a my se mu poddáváme.