O Maroku jsme se předem informovali jen zevrubně. Zajímali nás jen dvě věci - jak projet hranice a jak nechytnout průjem.
Hraničním přechodem jsme zvládli proplout překvapivě hladce, takže zbývalo si zvyknout na místní hygienický standart. Našim hlavním cílem bylo omezit rizika přenosu zákeřných střevních nemocí na minimum. Kdo by si chtěl kazit dovolenou v tak krásné a zajímavé zemi čupěním na záchodě?! Rozhodli jsme se, že si budeme pořádně mýt a dezinfikovat ruce. Na začátku to znělo až banálně jednoduše, ale praxe nám připravila několik záludností.
Již z domova jsme se vybavili dezinfekčním gelem, který jsme ve Španělsku pro jistotu ještě dokoupili. Obřad, který se opakovala několikrát denně vždy před tím, než jsme začali strkat něco do pusy, byl následující. Pokud jsme měli dostatek vody tak jsme si ruce napřed namydlili s pečlivostí chirurga chystajícího se k operaci, opláchli a osušili je do ručníku. Poté začala procedura s dezinfekčním gelem. Rozetřít v dlaních, mezi prsty, vtlačit něco za nehty, pokračovat přes hřbety rukou na zápěstí a proces ukončit pod lokty. Po tomto obřadu jsme byli připraveni k jídlu. Právě v tuto chvíli s téměř železnou pravidelností někdo přišel s napřaženou pravicí k pozdravu, začal nás svrbět palec u levé nohy nebo nám spadlo něco na zem. No zkrátka došlo ke kontaminaci. V rámci uchování střevního klidu jsme s těžkým povzdechem začali od začátku.
Do chvíle, než jsme se setkali s italskými krajany, jsme byli přesvědčeni, že nejsme úplně normální. Oni přicestovali obytným autem, takže měli dostatek místa, aby se jim podařilo importovat do Maroka kus Itálie. Když nám siňora vyprávěla, že si s sebou přivezli 95 plastových lahví vody a jídlo na 2 týdny, tak jsme se kousali do rtů, abychom nevyprskli smíchy. Měli naprosto všechno: sýry, olivy, chleba, vína, zeleninu, maso, těstoviny i kávu. Ona na nás naopak koukala jako na blázny. Kroutila hlavou nad tím, jak můžeme cestovat tak na “lehko”, nakupovat jídlo v místních obchodech nebo dokonce jíst v restauracích.
Nevím jestli jsme měli štěstí nebo jestli se nám naše opatrnost vyplatila. Každopádně i když jsme nebyli ubytování v hotelových komplexech obehnáni zdmi a pobývali více v ulicích nebo v přírodě, tak jsme byli střevním problémům ušetřeni. Každý den jsme jeli na nové místo, chodili jsme nakupovat společně s místními a večery jsme trávili procházkami městem a v restauracích. Jsem ráda, že jsme se přenesli přes počáteční nesnáze a měli možnost poznat to “pravé” Maroko!
Odkazy na předchozí vyprávění o Maroku
https://veronikatrnena.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=666341
https://veronikatrnena.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=665822
https://veronikatrnena.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=665446
https://veronikatrnena.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=665156
