Sicílie se nikdo bát nemusí. Mafie už dávno neřádí tak, jak tomu bývalo dřív. Dávejte si i přes to velký pozor! K úhoně tam i dnes snadno přijít můžete, ale z úplně jiných důvodů, než si myslíte
Jižané jsou milí, přívětiví a laskaví. Otevřou vám svoje dveře i svoje srdce a vůbec jim nepříjde divné, že jste se ještě před pár minutami ani neznali. Svoji náklonnost, přízeň a city nevyjadřují květinami nebo planými řečmi, ale pozvou vás k prostřenému stolu. Ať vás ani nenapadne dělat přehnané drahoty nebo to dokonce odmítnout. Jednak si budou vytrvale stát za svým a pokud nepodlehnete, tak si to s nimi rozházíte navždy. Čím víc lidí budou moci pohostit, o to víc budou šťastnější. Ze sklepa vytáhnou prodloužení jídelního stolu, od sousedů půjčí židle a do hrnce přihodí o kilo těstovin navíc.
Otevřete si na plno všechny ventily žaludku a povolte knoflík u kalhot, protože poprvé zažijete sicilskou chuťovou symfonii. Jídelní tabule se začne prohýbat pod tíhou oliv, papriček, nakládaných sýrů, marinovaných ančoviček, plněných rýžových koulí, sépiových špaget, mečouna s rajčaty, pečených brambor a salátu. Pak následují jako dezert sicilské trubičky s riccotou, marcipán, zmrzlina, ovoce, káva a navrch citrónový likér nebo grappa. Pokud neprasknete nebo se vám nevyvalí bok, tak máte jen z půli vyhráno. Jen se tiše modlete, aby jste nepadli do oka tetě Karmele, která by vám, nejlépe hned zítra, také ráda předvedla svoje kuchařské umění.
Žádné jídlo se nikdy neobejde bez bouřlivého smíchu, pošťuchování a hlasitého klábosení, kdy všichni mluví nejlépe najednou. Vděčná témata k hovoru jsou politika a fotbal. Společně si povzdechnete nad tím, že je to, jak u vás tak u nich, na jedno brdo a že všichni politici jsou banda zlodějská. Díky českému původu Pavla Nedvěda, italské fotbalové legendě, se stanete hvězdou večera.
Stačí ale jedna nevinná otázka a celá návštěva se může zvrhnout špatným směrem. “Co vaříte tam u vás na severu?”, zajímá se siňora Končeta, paní domu. Téma “česká kuchyně” zaujme všechny. Rozhovoříte se o vývarech a omáčkách s noky (knedlík do italštiny nejde přeložit), o guláši a vepřových řízcích a jako vrcholné sváteční jídlo uvedete smaženého kapra s bramborovým salátem a majonézou. Nadšení v jejich očích trochu pohasne, protože usmažit rybu podle nich zavání barbarstvím a ruský salát, jak ten bramborový nazývají, je jako slavnostní pokrm příliš neoslní. Dají vám poslední šanci k napravení vaší kulinářské reputace, když se zeptají zda Češi znají i nějaké tradiční italské speciality? S bláhovým nadšením představíte tiramisu, boloňské špagety a pizzu. Atmosféra náhle o poznání zhoustne a z druhého konce stolu se ozve tlumené zavrčení. To proto, že boloňské špagety v Itálii neexistují a je to cizácký gastrovýmysl! Tetě Marii to nedá a dožaduje se podrobností, ale když slyší, že mascarpone je nahrazeno nějakou Lučinou, elegantní štíhlé Savoiardi kulatými dětskými piškoty a hořké kakao přeslazeným Nesquikem, tak se jí začnou podlamovat kolena. Naštěstí přeslechla to o Eidamu na lehce slepené špagety a o rajském protlaku a kečupu na pizzu. Pokud jste to ještě neudělali, tak teď je ten pravý okamžik “vzít nohy na ramena”, protože strejda Salvatore, kterému nikdo neřekne jinak než Totó, šel nejspíš hledat brokovnici.
Pro Italy a obzvláště pro ty z jihu je jídlo citovou záležitostí. Receptury jsou posvátné a tradují se stovky let. Jsou nedotknutelné a nikdo si nedovolí je přetvářet nebo je modifikovat. Je to nejdůležitější kulturní bohatství, které je nedílnou součástí italské historie. Nerozhodí je vysoká nezaměstnanost, finanční krize nebo tlaky z Evropské unie, ale pokud jim uděláme rošádu v kuchyni, tak ochraňuj nás svatý Vavřinec, patron všech kuchařů.
