Prolomila jsem brány anglického zdravotnictví a konečně mám nový JOB! Diář mám zavalen rozpisem služeb a jakoby to nestačilo, tak o víkendu potřebují akutně obsadit dvě dvanáctky v ženské věznici.
Nervózně přešlápnu v kanceláři pracovní agentury, pro kterou už pár měsíců pracuji jako zdravotnický asistent. “Tak co, bereš to?” tázavě na mě pohlédne Michelle. Žmoulám v ruce papírek s adresou manchesterského kriminálu a s obavou v hlase se ptám, jestli to není moc nebezpečné... Michelle se rozesměje na celé kolo a ubezpečí mě, že mi NIC nehrozí. Cvaká mi trochu zadek, ale snažím se tvářit statečně.
Dva dny mám z toho stres. Nikdy jsem věznici neviděla, natož zevnitř. V sobotu ráno mě čeká asi padesáti kilometrová cesta poloprázdnou dálnicí. Míjím letiště, pak dvakrát zahnu doprava a parkuji před obrovským vězeňským komplexem. Suše polknu a se vztyčenou hlavou kráčím k recepci. “Dobrý den, hledám oddělení vrahů,” řeknu a položím na pult lístek s napsanou adresou. Několik lidí kolem dusí smích a já až později pochopím proč. Ono totiž to měkké íčko na papírku bylo vlastně éčko. Killer je v překladu vrah a Keller byla politická aktivistka, podle které je mé budoucí pracoviště pojmenované. Fakt dobrý trapas hned na začátku.
Z recepce mě doprovodili k vrátnici, kde mi na ruku dali žlutě fosforový náramek. Protože jsem nováček, tak mě služba z vrátnice odvádí na mé pracoviště. Uvnitř areálu si připadám jak na vesnici. Jsou tu rozmístěná cihlová stavení obklopená anglickým trávníkem. Vydlážděnými chodníky je propojena škola, výtvarné centrum, kuchyně a zdravotní středisko s jednopatrovými domy se zamřížovanými okny, kde jsou pokoje - nebo spíš cely místních dívek a žen. Několik jich i potkávám. Jediným rozdílem mezi námi je můj fosforový náramek, protože také ony mají uniformovaný doprovod. Je jich tu asi 500 a jsou nejčastěji ve věku mezi dvaceti a třiceti lety. Projdeme celým areálem a já se ocitám před čtyřmetrovým plotem z hustého pletiva. Za plotem se krčí přízemní bílý domek. A sakra!
Jsem s úsměvem přivítána. Jdu trochu pozdě kvůli kontrole na vrátnici, takže není čas na dlouhé vysvětlování. Dají mi do rukou tlusté desky a vmanévrují mě před zamčenou celu, která má zamřížované dveře překryté nerozbitným plexisklem. Na posteli sedí Ellen, je u ní veliké riziko sebepoškozování a sebevraždy. “Dívej se co dělá a když se bude k něčemu chystat, tak nás zavolej!” zněly instrukce. Musím každých deset minut také psát report o tom, co se uvnitř cely děje. Pozdravím Ellen, ale ta o mě nejeví žádný zájem. No nic, to bude dlouhý den...
Byl to naštěstí klidný víkend. Pomalu jsem se sžívala s novým prostředím. Když mi Michelle další týden zavolala, jestli nechci jít zase do vězení, tak jsem souhlasila. Pak to začalo trochu nabírat obrátky. Ellen vystřídala Sally. Když jsem se sní poprvé setkala, tak se rozmáchla a vší silou po mě hodila těžký popelník. Ještě že mezi námi byly ty dveře. Byla o několik let mladší než já a asi o dvacet kilo těžší. Její zábavou byly pokusy o sebevraždu. Tajně si roztrhla tričko, z jeho proužků si udělala smyčku a pak se zkoušela věšet. Snažila se na mě všemožně vyzrát. Mezitím co jsme si hezky povídaly, ona si pod přikrývkou svazovala kousky látky a dělala jakoby nic. Já to na ní ale vždycky poznala a zavolala jsem kolegy. Otevřeli dveře a většinou jí po dobrém přesvědčili, aby jim improvizovaný provaz dala. Když měla svůj den, tak jsme tuhle hru hrály i desetkrát během odpoledne. Byla na mě často hodně naštvaná, protože jsem jí vždycky “zachránila”. Mlátila do dveří, nadávala a já si rozšiřovala slovní zásobu o ty nejjadrnější anglické výrazy. Aby toho nebylo málo, tak u ní bylo časté i sebepoškozování. Dokázala si ublížit čímkoliv. Do předloktí si ryla zlomenou tužkou, kusem skla nebo plechu, prostě vším, co někde našla. Společně s vězeňskou zdravotní sestrou jsem jí krvácející rány ošetřovala. Bylo mi jí docela líto.
Personál se ke mě choval velice mile a nebyla jsem vystavena žádným rizikovým situacím. Neměla jsem speciální výcvik, neprošla jsem školením a základní sebeobranu jsem neovládala. Když se občas na oddělení situace nečekaně vyostřila, tak mě jednoduše zamkli do bezpečí kanceláře a já tam přečkala.
Byly i příjemnější dny, kdy jsem společně s ostatními dívkami z našeho oddělení (bylo jich celkem 10) chodila do výtvarné dílny. U jednoho stolu jsme vyráběly vánoční výzdobu, dělaly přáníčka nebo si jen tak kreslily. Hrály jsme si s chlupatým psem Brunem. Po večerech jsme společně chytaly virtuální ryby a tančily na hrací konzole Nintendo Wii. Stala se ze mě taková jejich “kámoška”.
Jedno dopoledne jsem psala na chodbě obsáhlý report. Byla jsem do toho tak zabraná, že jsem si až na poslední chvíli všimla, že mi jedna z holek bere prázdný hrnek od kafe. Zahodila jsem desky a vystřelila jsem za ní. Snažila jsem se jí hrnek vyškubnout z ruky, přesně jsem totiž věděla, co s ním zamýšlí... A taky že ano. Hrnek upustila na zem a začala se sápat po střepech. Já ji chytla za ruku a snažila jsem ji odtáhnout, ale to se mi nedařilo. Byla mnohem silnější než já! Začala jsem křičet, z kanceláře se vyhrnulo asi pět mých kolegů a jedna z mých “kámošek” zmáčkla alarm na přivolání posily. Za pár vteřin přiběhlo dalších deset lidí. Při tom jak se jí snažili zpacifikovat zranila střepem jednoho dozorce.
Nakonec jsem na Keller Unit odpracovala stovky hodin. Byla radost být v kolektivu s opravdovými profesionály, kteří mimo jiné překypovali vždy dobrou náladou. Naučila jsem se větší obezřetnosti a pro jistotu jsem si do práce koupila i plastový hrnek.
