Když jsem loni v říjnu skončila v půlce startovní listiny na MS ve Spartan Race, věděla jsem, že další cíl bude maraton. Jenže v květnu jsem doběhla svůj první maraton a já nevím, co bych komu měla dál dokazovat.
Je víc než jasné, že když člověk začne běhat, jde mu o to uběhnout první pětku, první desítku, zlepšit čas na desítku, uběhnout první půl maraton a tak to jde pořád dál. Ale co si budeme namlouvat, nejde to do nekonečna. Pro mě tímhle zlomem byl pražský maraton.
Poslední měsíc před ním jsem měla pocit, že běhání už není to, co to bývalo. Celý den, kdy jsem měla stanovený trénink, jsem přemýšlela, kdy budu MUSET jít na trénink a jestli to stihnu. Prostě stres. Do toho jsem věděla, že z víkendu, který bych ráda strávila s rodinou, budu muset ukousnout několik hodin kvůli tréninku. A mě začalo postupně docházet spousta věcí.
Postupně jsem si uvědomila, že tréninkem jsem nedokazovala něco sobě, ale ostatním. Že jsem nebyla spokojená tam, kde jsem, ale že jsem tím tvrdým tréninkem běžela někam, kde jak jsem později zjistila, že už jsem dávno byla.
Z ničehonic jsem si uvědomila, že moje radost z běhu je pryč a stala se z něj práce. Práce na zrychlování, zdolávání stále delších vzdáleností. A v tu chvíli, kdy jsem si tohle uvědomila, jsem začala kolem sebe pozorovat lidi, kteří se také za něčím stále ženou. Jedna meta střídá druhou a žádný cíl není dost dobrý. A já najednou přestala mít o tohle zájem. Chtěla jsem klid. Najednou jsem si chtěla sednout s Marcem a Viky na zahradě, zahrát si karty, nebo s nimi jen tak být. Došlo mi, že moje cesta na maraton měla mnohem hlubší smysl než jen zdolat tuhle bájnou vzdálenost.
Když zhodnotím můj neskutečně přísný tréninkový režim za uplynulý rok, nelituji. Ale vím, že dneska jsem jinde. Chci běhat pro radost a s lidmi, kterým pomohu třeba splnit právě jejich sen, ale já jsem v tuhle chvíli svého snu již dosháhla. Mám skvělou rodinu, která jak jsem si vyzkoušela za mnou bude stát při každé blbosti, kterou si vymyslím. A já mám teď pocit, že jim to CHCI vrátit. Proto mě neuvidíte každý víkend na závodě, proto mě nepotkáte na každé běžecké akci. Jsem vděčná, že se ráno můžu vzbudit a jen tak si říct: "Jo, dneska půjdu běhat! Dneska je ten správný den!"
