Jak jsem šla prosit hokejového boha Jardu Jágra o pomoc

Taky občas míváte ty hloupé nápady, které i přes to, že předem víte, že jsou pěkná blbost, uskutečníte je? A tak jsem se vydala prosit hlavu české hokejové rodiny Jardu Jágra o mediální pomoc s Letní výzvou pro srdcaře.

Nebyla bych to já, kdybych celou akci nepojala ve velkém. Nechtěla jsem nikoho prosit, jestli nezná někoho dalšího, kdo HO zná a jestli by MU nevyřídil, že tady nějaká výzva vůbec je. Na to jsem moc velký střelec. Rozjela jsem akci HLEDÁ SE JARDA. Přes kontakty, které mě napadly a samozřejmě přes facebook, tam se totiž najde všechno, jsem do toho vlítla po hlavě. Do messengeru mi chodily zprávy o tom, jestli sháním Jardu Jágra. Jo!!! Sháním!!!

První a vlastně ve finále i ten nejlepší tip přišel od maminky, jejíž chlapeček ke mě chodí na tréninky. A já se rozhodla ho využít naplno. Věděla jsem, že to nemusí vyjít, ale když v něco věříte, tak se to stane. Neměla jsem jinou šanci. A i když jsem si byla víc než jistá, že skórovat se mi nepodaří, sebrala jsem veškerou odvahu a vyjela.

Vzala jsem Viky, a s příslibem pochytání pár Pokémonů cestou, ji dostala z domu. Srdce mi bušilo, hloupě jsem se usmívala celou cestu a v hlavě si přehrávala moji řeč. Tedy jestli tam bude. Nevím, asi jsem dítě štěstěny a bude to znít neuvěřitelně, ale ON tam opravdu byl. Dala jsem to na první dobrou. Už z dálky jsem HO poznala. Vlasy až na záda, nohy až na zem…

Jak normálně působím dost suverénně, tak tady se mi začala klepat kolena jako při maturitě. V hlavě prázdno až duto. Nevím, jestli si dost dobře dovedete představit 34 letou ženskou s dítětem na skoro prázdném stadionu. Trochu bizár. Ale co! Jednou jsem si řekla, že to zkusím, tak teď přeci neuteču.

Sedla jsem si na nejzazší kousek lavičky a těkala očima po stadionu. Na NĚJ jsem hleděla jen úkosem. Byla jsem nenápadná jak letadlo na dálnici. Kouknul po mně a zase se otočil.

Fajn - budeme si hrát. (Snad si nemyslíte, že jsem tohle řekla. Kéž bych takhle suverénní dokázala být.)

Seděla jsem fakt tiše (ve škole by ze mě měli konečně radost), v ruce svírala obálku poslední záchrany. Ta byla připravená pro případ, že by mi přeci jen dovolil říct pár slov, ale nechtěl poslouchat. Takže v obálce bylo sepsáno pár základních faktů o výzvě a ručně dopsaný vzkaz s žádostí o pomoc.

Až po tréninku!

Čekala jsem a netroufala se pohnout. Nechtěla jsem rušit, nechtěla jsem ho naštvat předem. Já. Viky. Trenér/asistent? 2 další hokejisti. A ON. Hrála hudba. A pak to přišlo. Asistent přijel ke střídačce a já se odvážila zeptat, jestli na NĚJ můžu promluvit. “Až po tréninku!!!”… Tím důrazem se mi zastavilo srdce. Po tréninku, jako kdy? Honilo se mi hlavou… “Ne, počkejte, on si teď půjde odfrknout,” řekl asistent už pro mě vlídněji. Ulevilo se mi. Ale fakt jsem si přišla, jako kdybych šla na návštěvu za Barackem Obamou.

A najednou přijel a stál přede mnou. Jarda Jágr, v celé své velikosti. Koukal na mě shora a já se pomalu zmenšovala. Hlavou mě vyzval. V rychlosti jsem ze sebe vysypala, co jsem chtěla a čekala, jak moc bude ta facka bolet. Na cestu a na kuráž za “Jardou” jsem totiž předem dostala spoustu historek o tom, jak dokáže být příkrý. I přes to jsem před ním stála se sevřeným hrdlem, ale s vědomím, že to dělám pro dobrou věc.

Ale ono nic nepřišlo. Koukl na mě ještě jednou, jestli to myslím vážně a začal vysvětlovat a vlastně se i tak trochu omlouvat, proč tohle nedělá. Jak mu chodí mraky emailů s žádostí o pomoc.  Jo, to mi bylo jasné, ale co kdyby to tentokrát vyšlo zrovna mně? Co kdyby zafungovaly společné kladenské kořeny?! A proč si klást nízké cíle, když každý úspěšný člověk má za sebou řádu marných pokusů?

Řekl mi ještě pár dalších věcí, které dokreslily celou situaci a já už málem odešla. Ale pak mi došlo, že když už jsem došla až sem, že bych si možná měla říct o fotku. A tak mám s Viky památku na to, jak jsem překonala samu sebe. Víte, mohla jsem se rovnou  pokusit o někoho přístupnějšího, ale to by nebyla výzva. A my, vy čtenáři a já, jsme přece tady proto, abychom společně ty výzvy překonávali. Takže i přes to, že letošní výzva je opravdu velké sousto, nevzdávám se a udělám cokoliv, abychom tu požadovanou částku vybrali. I teď, v půlce července věřím, že se to podaří vybrat celé. Tak co, kdo z vás půjde dneska běhat, kdo překoná sám sebe?!?

PS: Ty Pokémony jsme nakonec chytly 2 a našly dvě stanice.