Když jsem zde před 8 měsíci psala o svém plánu trénovat na maraton, vůbec jsem netušila, co mě čeká. Byl to čas neustáleho se honění, ať už na trénincích, v práci nebo doma. Ale dneska už mám svou první maratonskou medaili doma.
Znáte to, když pláčka lapají, pěkně mu zpívají. Stejně tak vypadaly mé první tréninky pod vedením Terči Beitlové, nadějné slovenské běžkyně. Akumulační fáze, kdy jsme nabíhaly kilometry se zdála zprvu nevinná, ale jak šel čas, přidávaly se postupně i dost náročné intervalové tréninky, u kterých se kolikrát jednalo víc o psychickou stránku mého svědomí než o fyzickou bolest. Vidina slibu, že v lednu budu běhat jako laňka (možná trochu jako Keňan) byla tak zhmotněná, že jsem si vůbec nepřipouštěla neúspěch.
Jenže přišel první závod a s ním i první psychická krize. Závod mi nesedl a já byla zoufalá, že jsem první týden vůbec nevěděla, že jsem si ten den zaběhla svůj osobáček na desítku. Jak se ale blížil termín pražského maratonu, začala jsem se uklidňovat. I přes to, že tempo se nezrychlovalo tak, jak by se slušelo, psychicky jsem na tom byla mnohem líp a já začala věřit, že maraton dám, i když ne v původně plánovaném čase 3:30. Neustálé řeči o tom, že maraton je pro běžce zlomový, mi už začínaly lézt krkem. A tak když jsem v neděli stála na startu zcela vyrovnaná a natěšená, věděla jsem, že dneska je můj den!
Česká hymna projela mým tělem jako blesk a Smetanova Vltava tomu nasadila už jen pomyslnou třešničku ve formě slz dojetí, které se mi draly z očí. Bylo to krásný! Můj první maraton - já tu fakt jsem, běželo mi hlavou. Očima jsem hledala rodinu, přátelé a známé. Každá taková známá hlava mi dávala naději a velké množství energie, které jsem tolik později potřebovala.
První půlku jsem zvládla, řekla bych, hravě. S ulomeným zubem jsem sice rozdávala úsměvy dost stydlivě, ale s o to větším nasazením. Za to ve druhé polovině mi začaly tuhnout svaly a to nejen na ve tváři. Kolem 30. km jsem začala cítit, že mé tělo začíná zpomalovat, i když hlava stále jela na plné obrátky. Naštěstí jsem měla skvělou podporu v mé trenérce, která mě povzbuzovala, co se dalo.
Někdy kolem 35.km jsem skrz obrazovku dostala vzkaz, který mi zase trochu nakopnul a na chvíli vrátil úsměv na rty. Víte, ať je to jak chce, ta podpora na trati je hrozně důležitá. Nepočítáte-li těch pár vpředu, kteří už se chladí ve VIPu, zatímco se vy se ještě potíte na 15. km. Těm je asi jedno, jestli jim mává babička nebo spolubydlící z koleje.
Nicméně s přibývajícími kilometry se zvyšoval i můj pocit žízně. 2 kilometrové rozestupy občerstvovacích stanic se zdál být nedostatečné (tohle není výtka k organizátorům, ale k mému asi nedostatečnému pitnému režimu) a já se snažila chladit alespoň houbičkami, které jsem brala na cestu po hrstech.
Poslední 4 kilometry jsem prožila v rauši. Jednu nohu jsem sunula před druhou a čekala na to, kdy konečně, ten den již po 3., spatřím Pařížskou ulici. Na ní jsem se pokusila o něco jako o zrychlení. Myslím, že by se to dalo přirovnat k želvím závodům, ale i tak jsem dorazila k modrému koberci a pak proběhla cílovou rovinkou.
Někde jsem četla, že euforie v cíli ho přivedla některé lidi až k slzám. Mě tedy ne. Všechny tyhle velké pocity jsem začala vnímat až o den později, ale s o to větší intenzitou. Můj konečný oficiální čas 4:02 (ten čipový a pro mě důležitý 3:57) sice jsou hluboko za mým vysněným časem, který jsem si dala před těmi 8 měsící, ale jsem šťastná a vlastně i hrdá sama na sebe. Sedím tady, hledím na svou medaili a spřádám plány na další maraton a samozřejmě lepší čas.
