První článek na mém blogu. Už dva dny přemýšlím, co sem vyšvihnu, aby to bylo nějak na úrovni, ne moc suchý, ne moc trapný, hlavně, aby to bylo autentický a tak nějak střelený a nespoutaný jako moje osoba.
Tak jsem se rozhodla, že budu popisovat svoje dny, nevím, jestli zvládnu popsat každý svůj den, ale budu se o to snažit.
Ne, že by každý můj den nebyl zajímavý. Já totiž i z nudy a ničeho dokážu popsat příběh na hodinové vyprávění, nevím, jestli je to umění, ale otrava pro druhé určitě. Naštěstí, díky Bohu a bohužel, se mi vždy nějaký trapas stane, nepříjemná situace a hlavně taková, která stojí za to zveřejnit a pobavit ostatní.
Jelikož jsem znamením střelec, nenamáhám se ani ukládáním a píšu to rovnou na blog a ten pocit, že pak mi to celé spadne nebo se mi to vymaže, mě drží v adrenalinu. To, že pak budu vzteklá, že se mi to smazalo a měla jsem si to uložit, už je věc druhá.
Máme tady Velikonoce. Absolutně ten svátek nechápu, čím jsem starší, ale nejsem až tak stará, mám 34 roků, mi to přijde absurdní. Jasně, být věřící, asi by to pro mě mělo jiný význam. Ale jediné, v co já věřím, je desátého v měsíci, kdy mi přijde výplata. Zoufalý, já vím.
Tak sleduju na těch sociálních sítích, jak se všichni vydali na cesty, nejlíp do zahraničí (asi jim chodí jiná výplata, než mně), a říkám si, kam se vydám já.
Chtěla jsem se hlavně déle vyspat - vstala jsem ještě dřív, než do práce, protože moje kočka usoudila, že v 5h ráno je nejlepší čas mlátit s balónkama z jednoho rohu místnosti do druhýho, z polospánku jsem na ni křičela, ať ještě spí. Uff, klid. Po 5 minutách začala chroupat granule a pak mi vytahala celý šuplík s oblečením.
Vydala jsem se do kavárny, káva mi ten den vždycky zlepší, ta zlepší všechno, no skoro všechno, to ostatní zlepší prosecco. Ale nějak to nepomáhalo. Čekal mě rodinný oběd, kde jako největší vyvrhel si dovolím být ve SVÉM věku single a bez dětí a bez touhy na svatbu a bla bla. Všichni v páru, načež se od jedné tetičky ozve: no kdepak máme přítele? Pohoda, táta nalívá rum. Rum by i zabral, ale po každé otázce na můj soukromý život ten panák nějak záhadně vyprchal. Když těch otázek bylo čím dál víc, vyprchala jsem i já a zdrhla, že mám hodně práce. Hodně práce? Od pondělí jsem každému na potkání říkala, jak se těším na pátek, že bude volno a že je přeci svátek.
No nic, poklikala jsem párkrát seznamku, abych se ujistila, že tohle už není náhoda, ale nastává konec lidstva, protože s tímhle - ano, s tímhle, ne s tímto jakože mužem - se nemůžu nikdy spárovat. Jo, dobrý, pak přišel i kompliment, že bych stála za hriech. Ooo, susedia, bratia, nou nou....Píšu kámošce, co dělá, jestli nejde ven, ta ale byla ještě ve fázi super rodinného oběda a poslouchala, kdypak už přivede domů toho nápadníka. Ou nou.
Nakonec skončíš s tou kočkou na gauči a pustíš Netflix, což děláš každý večer v týdnu a na Velký pátek, na ten svááátek, si chtěla něco extra. Třeba jít i mezi lidi a hledat toho pana Božského. Venku ale brutálně prší a svátky jara vítáme s nádechem větru a sněhu. Podle mě lidi už vytahují vánoční stromky, minimálně můj vietnamec na rohu vytáhl zase vánoční světýlka. No nic, televize se vypíná, protože film mě nudí natolik, že stejně čumim jen do telefonu na ty lidi, co jsou u těch jezer, moří a dávají všude hashtag lovemylive.
Je půl 10, velký pátek, velká očekávání...Jdu spát, nejlepší činnost za celý den.
Ciao!
